mi ztuhly obě nohy. Lokla jsem si vody, zakuckala se a začala se topit. Táta mi okamžitě podal veslo, k němuž jsem se přilípla jak klíště, a vytáhl mě na loď. Nic neřekl, ale jeho zklamaný pohled mluvil za vše...
Máma mi jednou prozradila, že táta vždycky toužil mít syna. „Když ses narodila," řekla mi, „byl zklamaný. Ale potom tě vzal na milost a prohlásil, že aspoň vytvoříš zázemí pro svého bratra, který určitě přijde po tobě. Potíž byla v tom, že já jsem hned po porodu onemocněla, sebrali mi vaječníky a už jsem další dítě mít nemohla. A tak se táta rozhodl, že z tebe kluka prostě vychová." Trochu mi svitlo, najednou mi chování mého otce přišlo pochopitelnější. Už jsem
rozuměla tomu, proč jsem musela odmala hrát fotbal, proč mě v pěti letech naučil číst a psát, proč jsem vždycky byla o krok napřed před svými vrstevníky. Celou pravdu jsem ale pochopila až těsně před pubertou, kdy se tátův zájem ke mně vrátil, ovšem v převrácené podobě.
Podala jsem si tehdy přihlášku na střední pedagogickou školu, protože jsem měla ráda děti a přála si jednou pracovat v mateřské školce. „Kam že se to hlásíš?" podivil se překvapeně otec. „Co tam, prosím tě, chceš dělat? S těma tvýma známkama? Vždyť tě ani nevezmou! A i kdyby tě náhodou vzali, tak tě hned zas vylejou!" řekl mi jízlivě. Začala jsem se bránit, že na vysvědčení jsem dostala jen jedinou troj-
ku, navíc z fyziky, kterou při práci s dětmi moc potřebovat nebudu. Mávl nad mými argumenty rukou a posměšně ucedil: „Koukej radši mazat na učiliště, ať ses co nejdřív v práci! Dovedu si tě představit jako prodavačku nebo servírku, ale na víc rozhodně nemáš!" Přišlo mi to od něj zlé, hodně mi svými slovy ublížil. Přesto (nebo právě proto) jsem zatoužila mu dokázat, že na to mám. Ponořila jsem se odhodlaně do učení a za pár týdnů jsem byla připravená jako žádný z mých spolužáků. Přijímačky jsem hravě zvládla a na svoji vysněnou školu se dostala.
„Koukej, táti," zamávala jsem nadšeně otci před očima dopisem s kladným rozhodnutím, „na tu školu, cos o ní říkal, že na ni nestačím, mě vzali!" Otec se krátce začetl do dopisu a pak pochmurně prohlásil: „Neraduj se předčasně. Až zjistí, jak na tom doopravdy ses, brzy tě vyhodí." Zůstala jsem zaraženě stát a pak jsem mu dopis ublíženě vytrhla z ruky. Večer jsem si znovu postěžovala mámě. „Proč to dělá? Proč mi pořád nic nepřeje? Copak jsem mu něco udělala?" ptala jsem se nešťastně. Matka se na chvíli odmlčela a potom mi prozradila další část otcova tajemství. „Víš, on byl v mládí hrozně nadaný. Na sport i na školu. Závodně plaval a vyhrával skoro všechny dorostenecké závody. Když měl konečně jet, už za dospělé, na svoji první olympiádu, odešla mu zniče-
honic záda. Zhroutila se mu páteř a on s vrcholovým sportem musel přestat. Od toho okamžiku se zaměřil na školu. Přihlásil se na vysokou, kam se hravě dostal, a dva roky studoval práva. Potom ho zčistajasna vyhodili. Ze dne na den se ho zbavili, protože jeho otce zatkli při pokusu o emigraci. Zavřeli ho na tři roky a tvůj táta musel nastoupit na podřadné místo do fabriky. Tehdy se v něm něco zlomilo a on takhle zatrpknul..."
Naslouchala jsem se zatajeným dechem máminu vyprávění a bylo mi táty líto. Přesto jsem jeho chování nedokázala pochopit. „No dobře, ale tím spíš by mu mělo záležet na tom, abych já se měla lip! Tím spíš by mi měl fandit!" namítla jsem nechápavě. Matka se na chvíli zamyslela a pak s povzdechem odvětila: „To ano, jenže... on nevěří tomu, že bys mohla dokázat to, k čemu on se na půl kroku přiblížil, a pak mu to uteklo mezi prsty.
Po celou dobu svých studií jsem trpěla pocity méněcennosti. Přestože jsem dosahovala nadprůměrných výsledků, připadalo mi, že je to málo. Že pořád nejsem tak dobrá, abych si získala otcovu přízeň. Vyvíjela jsem proto obrovské množství aktivit, kterými bych se mu zalíbila. Hrála jsem závodně tenis a košíkovou, učila jsem se na flétnu, přihlásila jsem se ke studiu jazyků, navštěvovala kurzy výpočetní techniky. Tátovi to bylo všechno málo. Jenže čím víc jsem byla z otcovy strany tupena a ponižována, tím víc jsem toužila dokázat mu, že se mýlí, že jsem lepší, než si myslí. Bylo to, jako by mě svými výtkami k sobě čím dál těsněji připoutával.
Po maturitě jsem nastoupila do soukromé mateřské školky, a i když mě práce moc bavila, byla jsem odhodlaná bojovat dál. Byla jsem připravená předložit svému otci další důkazy o tom, že nejsem bezcenná, že něco dovedu a umím. Ve vší tichosti jsem si napřesrok podala přihlášku na vysokou školu, na obor speciální pedagogika. Znovu jsem se po nocích pustila do biflování a i tentokrát se výsledek dostavil: u přijímaček jsem uspěla a koncem příštího září jsem začala, dálkově studovat na místní univerzitě. Protože jsem ale trpěla pochybnostmi, jestli na školu budu stačit, raději jsem o svém přijetí před otcem pomlčela. Dovedla jsem si představit jeho triumfální smích, kdybych školu náhodou nedokončila. Ten už bych asi nevydržela.
Můj denní rozvrh teď vypadal následovně: od sedmi ráno do čtyř odpoledne jsem pracovala ve školce, potom jsem uháněla na tenis (basket už jsem oželela) nebo na kurz jazyků či výpočetní techniky, večer jsem spěchala na hodinu flétny a domů jsem se vracela za tmy. Tam jsem se v rychlosti najedla, sáhla po skriptech a učebnicích a až do půlnoci jsem se učila. Každý druhý víkend jsem trávila na přednáškách. Někdy se mi zdálo, že už to nevydržím. Přesto jsem se pokaždé zase sebrala a pokračovala dál ve svém úsilí.
Po pěti letech snažení (během nichž jsem jen jakoby bokem zvládla i státnici z němčiny) , jsem na pokraji úplného vyčerpání složila státnice a stala se magistrou. A protože můj otec -se neobtěžoval přijít na promoci, vzala jsem svůj diplom a přišla si pro slova uznání sama. Zdálo se mi, že teď už na ně mám právo, že teď už si je zasloužím. Jenže jakmile otec pohlédl na můj diplom, štítivě ho odhodil a uce-dil: „Tenhle cár papíru neznamená, žes něco dokázala. Dneska je študovanej každej blbec, ale nikdo nic neumí. Já už si vážím jen doktorů - to je titul, kterej se nedá ošidit..." Pocítila jsem prudké bodnutí u srdce a s pláčem na krajíčku se rozeběhla ke dveřím. Jako by vytušil mou největší slabinu, křikl za mnou ještě otec: „A taky si dej pozor, aby ses nám stačila provdat! Nevšim jsem si, že by o tebe byl kdovíjakej zájem! Nebo si myslíš, že když máš titul, že se o tebe chlapi budou rvát?"
Něj radši bych svého otce zabila. Opravdu, ty myšlenky mě občas napadaly. Ale potom jsem se sama sebe zděsila a agresi, která původně patřila jemu, jsem obrátila proti sobě. „Vždyť má pravdu!" říkala jsem si. „Vysokou školu udělá dneska každý, a co se mých partnerů týče, jsem na tom skutečně bídně. Ne, ještě nejsem u cíle, ještě mi zbývá pár kroků..." A zanedlouho poté, co jsem nastoupila do své nové práce, do střediska výchovné péče, jsem se přihlásila na doktorandské studium. Cítila jsem, že teď už se pohybuji na ostří nože, že takový intelektuální potenciál zase nemám, ale cosi mě neúprosně hnalo dál.
„Budu doktorkou filozofie, a svého otce tak položím na lopatky!" ozývalo se v mé duši a já se při té představě tetelila štěstím. Dva roky jsem po práci a o víkendech dojížděla na univerzitu do Brna, kde jsem složila pár zbývajících zkoušek a kde jsem konzultovala svou disertační práci. Psala jsem ji pod vedením jednoho mladého doktora, kterého jsem se strašlivě bála. Bála jsem se, že prohlédne moji nedostatečnost a že mě pošle domů, protože na tuhle metu už nemám. Libor se ale ke mně choval naprosto normálně, mluvil se mnou jako rovný s rovným. Někdy jsme problémy mé práce řešili při sklence vína v restauraci, a to se mě potom vyptával, jak žiju, co mě baví a těší, a docela bez zábran jsme se spolu bavili. Po půl roce scházení jsme si s Liborem
začali tykat a s jeho pomocí moje disertační práce zvolna nabývala pevnějších kontur.
Koncem srpna se mi nakupilo příliš věcí najednou. Jednak jsem pilovala konečnou podobu své doktorandské práce, k tomu jsem studovala knihy na její obhajobu a ještě navrch jsem se připravovala na první hodiny, které jsem měla na fakultě odučit. Tou dobou také onemocněla moje kolegyně v práci a já si nemohla vzít dovolenou. Nevěděla jsem, kam dřív, kde mi hlava stojí.
Když jsem počátkem září nastupovala do vlaku, abych svou práci v Brně obhájila, zamotala se mi hlava. Zatmělo se mi před očima a pak už si nic nepamatuju. Vím jenom, že jsem ztratila vědomí a ošklivě upadla na perón. Když jsem zase přišla k sobě, nevěděla jsem, kde jsem. Jak jsem tak pozorovala kmitající doktory kolem, můj vyčerpaný mozek usoudil, že si jdu nejspíš pro ten doktorát. Pak jsem si ale povšimla spleti hadiček, kterými kolovala do mých žil infuze, a nahmatala dustou vrstvu obvazu na své hlavě, došlo mi, co se asi přihodilo.
Moje tušení mi za okamžik lékař potvrdil: „Ano, upadla jste do bezvědomí. Utrpěla jste při pádu poranění hlavy a silný otřes mozku. Zatím neznáme všechny výsledky vyšetření, ale předběžná diagnóza zní: úplné vyčerpání organismu v důsledku dlouhodobého přetížení. Měla byste se začít šetřit..." řekl doktor a dodal, že v nemocnici si pro jistotu ještě týden poležím.
Nazítří se za mnou zastavila máma (otec měl něco důležitého, nemohl přijít) a hned po ní se ve dveřích objevila návštěva, kterou jsem nečekala. Do pokoje vešel Libor, můj odborný konzultant, a v ruce nesl kytici. „Ahoj, jak se cítíš?" zeptal se a políbil mě na čelo. „Díky za optání, už docela dobře," špitla jsem. „To jsi za mnou přijel až z Brna? A jak ses dozvěděl, že tady ležím?" Libor se pousmál a opáčil: „Když jsi nepřijela na obhajobu, zkoušel jsem ti zavolat. Nebrala jsi telefon, tak jsem si našel tvé jméno v seznamu a na potřetí jsem se dovolal tvé mámě. Ta mi všechno pověděla, tak jsem za tebou hned vyrazil." Na chvilku zavládlo výmluvné mlčení, potom se ke mně nachýlil a políbil mě na rty.
Prvně v životě jsem pocítila, co je to opravdová láska. Pocítila jsem, co to znamená něko-
ho milovat a zároveň být milována, a zatočila se mi z toho hlava. Tentokrát však příjemně. Liborův zájem na mě působil blahodárně. Každým dnem jsem si uvědomovala, jak si sama sebe začínám vážit, jak ze mě opadávají mé komplexy méněcennosti a jak moje duše začíná zvolna rozkvétat.
Po roce vážného a naplňujícího vztahu jsem se cítila být uzdravená. Ba co víc, cítila jsem se být při síle natolik, že jsem se odhodlala obhájit svou doktorandskou práci. Libor mě ve všech směrech podpořil a s jeho pomocí jsem to nakonec dokázala: získala jsem doktorát z filozofie! Hned z Btna jsme se tehdy rozjeli do mého rodného města, za mými rodiči. Jednak proto, abych jim oficiálně představila Libora jako svého snoubence, a potom taky proto, abych si všechno vyříkala s tátou. Položila jsem před něj svůj čerstvý diplom a řekla jsem: „Právě jsem se stala doktorkou. Mám teď titul, kterého sis vždycky vážil, a chtěla bych ti říct, že já si tě vůbec nevážím. Nevážím si tě proto, že jsi mi zkazil celé dětství a mládí. Zničil jsi moje sebevědomí, protože jsi nechtěl zůstat se svou bolestí sám. Neměla jsem se ti jak bránit, byla jsem dítě. Trpěla jsem jako zvíře, protože jsi mě neměl rád. Snažila jsem se ti zalíbit, přemáhala jsem se tak dlouho, až mě to málem stálo zdraví. Ale s tím je teď konec. Konečně jsem pochopila, že mi za to nestojíš. A z pozice ďoktorky, z titulu, kterého sis vždycky vážil, ti upřímně sděluji, že ve mně vzbouzíš už jen jediný pocit: pohrdání. Pohrdám tebou, táti, pohrdám, pohrdám, z hloubi duše pohrdám..." Ten večer táta odešel do svého pokoje a už z něj do konce naší návštěvy nevyšel. Máma mi pak prozradila, že poté, co jsme odešli, probrečel celou noc. Vypadal prý, jako že ho výčitky svědomí sežerou zaživa. Tři měsíce nato jsme s Liborem měli svatbu a já byla ráda, že se na ní otec neobjevil. Možná bych mu časem dovedla odpustit, ale na to, aby odčinil utrpení celého mého mládí, by musel vynaložit spoustu snahy a lidskosti. A toho právě nevím, zda je můj otec schopen.
Radka, 36 let •