„Nechal náš ve štychu a to se nedělá. Opustil i tebe, Jeníku, na to nezapomínej," štvala jsem ho proti tátovi. Jakmile bylo Jendovi osmnáct, už se se svým otcem nesešel.
„Ne, táti, nemám zájem se s tebou vídat!" zaslechla jsem jednou, jak mu říká do telefonu. Můj muž tím trpěl a já měla zlomyslnou radost, když mě prosil, abych syna přemluvila, aby se u něho alespoň někdy zastavil.
„To víš, je dospělý a ví, jak jsi nám ublížil. Udělal jsi chybu a za chyby se platí!" odmítla jsem ho. Tehdy jsem netušila, že i mně se jednou vrátí moje bezohlednost.
Syn vystudoval vojenskou školu a začal pracoval u armády. Nebylo mu ještě ani dvacet-čtyři, když se zamiloval do Milady. Můj syn ji přímo zbožňoval. „Mami, já ji miluju a na podzim se chceme vzít." Skoro jsem se zděsila, vždyť se znali pár měsíců. Jenže syn si stál za svým a na podzim skutečně byla svatba.
Už od samého začátku jsem tak nějak tu šila, že k domácím pracím se Milada mít ne bude. Byla ten typ ženy, který dokáže spálit s snad i vodu. Musela jsem všechno dělat mís-;E to ní. Kdykoliv šla třeba jenom něco přeprat, l skončilo to obarveným prádlem a jejím zou-~~ falým pláčem. A veškerý vztek, který se v ní 'l nahromadil, si vybíjela na mém synovi. „No l a co, obarvila jsem ti košile! A má být? Tak si | je příště vyper sám a budeš to mít jako od ma-_o minky!" její oči se pichlavě upřely na mě. J Pak přišla do jiného stavu a celé těhotenství 9 promarodila. Ano, je pravda, že jsme se čas-=> to hádaly, ale je také pravda, že jsem za svou
snachu dělala první poslední. Kdybych ne-navařila, nebylo by nic k jídlu, a kdybych neuklidila, tak snacha by nechala domácnost zapadat prachem. O prádle ani nemluvím.
„Pořád mi jen předhazujete, co pro nás děláte, tak seďte a nechtě to být!" křičela na mě, a pak si šla lehnou a tvrdila Jendovi, jak jsem ji zase rozčílila. „Mami, Miládka je teď hodně citlivá, tak se, prosím, ovládej," šeptal mi syn, aby to snacha neslyšela.
Za hysterického pokřiku, že ona při porodu určitě zemře, ji syn odvezl do porodnice, kde se narodila Agátka. Bylo to kouzelné miminko. Strašně se podobala mému synovi - měla jeho oči.
Ovšem, když se Milada vrátila z porodnice, byla naprosto bezradná. S malou to vůbec neuměla. Musela jsem ji přebalovat, chovat, uspávat, konejšit ji. Milada se například zoufale štítila pokakaných plínek. Při přebalování dávala okázale najevo, jak moc se jí to příčí. „Už nikdy nechci další dítě! Ty plíny jsou
odporné!" řekla tehdy mému synovi. Chtěla se také co nejrychleji vrátit zpátky do práce. „Doma mě to nebaví!" tvrdila a těšila se za přepážku banky. Do jeslí a pak do školky jsem vozila malou já. Milada se potřebovala dosyta vyspat. Hned po práci jsem si buď zaběhla pro malou a vzala si ji zpátky do práce, kde si Agáta kreslila, nebo jsem šly společně domů. Snacha se mnou ani pořádně nepromluvila.
Snědla, co jsem uvařila, a odešla do jejich pokoje. Kdykoli jsem ji požádala o pomoc při mytí oken nebo věšení záclon, křičela na mě, že si pořád něco vymýšlím. Malé Agátce byly tři roky, když se odstěhovali na druhý konec města. „Konečně budu svou paní!" řekla Milada hlasitě, abych to slyšela.
Nebydleli tam ani rok, když se stala ta strašná věc. Můj syn zahynul při návratu ze služební cesty. Když mi to snacha řekla do telefonu, málem jsem omdlela. Ovšem nejhorší ze všeho bylo to, že mě obvinila z jeho smrti.
„Říkal, že ještě zajede k vám, že máte narozeniny. Kdyby tam nejel, tak se to nestalo. Byl by živý! Já, já vás tak nenávidím. To vy jste všechno způsobila!" Následoval divoký pláč a pak telefon zmlkl. K tomu se navíc ukázalo, že Milada, ač o to nestála, byla opět v jiném stavu. Když jsem jí chtěla říct, že jí se vším pomůžu, jen se na mě chladně osopila, že ona půjde na potrat a ode mě nic nechce. Na pohřbu syna se vedle mě náhle objevil můj bývalý muž. Dokonce mě podepřel, když se mi udělalo špatně. Snacha tam byla se svými rodiči a bratrem. Na pohřební hostinu nás nepozvala a dokonce mi po svém bratrovi vzkázala, ze nejsem vítána. Ten se mi omlouval. „Chápejte, sestra je tou smrtí moc rozrušená. Bojí se, že byste jí připomínala manžela!" dodal a mírně mě poplácal po rameni.
Z pohřbu jsem jela domů autobusem se svým bývalým manželem. „Skoro jsem ho neznal. Jaký vlastně byl?" zeptal se tiše.
„Byl úžasný! Ach bože, teď už nemám nikoho, jen Agátku!" vyhrkla jsem.
Snacha ale kula pomstu. Než jsem se nadálá, dozvěděla jsem se, že se hodlá přestěhovat do svého rodiště. „Ale co bude s Agátkou? K vám je to daleko. Nemůžeš být tak zlá, nemůžeš mi vzít to jediné, co mi zbylo po synovi! Jestli jsem ti někdy ublížila, tak mi to promiň, ale dovol mi stýkat se s vnučkou."
„Nechtěla byste ji třeba adoptovat?" křikla výsměšně a pak dodala: „Je to moje dítě.A naši se o ni postarají. Nebo jste si myslela, že jste nenahraditelná?"
„Milado, já tě prosím. Nemůžeš mi ji jen tak vzít." Zkřivila obličej hněvem a odsekla mi, že to je přesně to, co právě hodlá udělat.
Moje čtyřletá vnučka odjížděla a obě jsme plakaly. „Babičko, kdy přijedeš?" křičela na mě z auta, které řídil Miladin bratr. Jen díky němu jsem se o jejich odjezdu dozvěděla.
Další léta se pro mě stala celoživotním bojem o vnučku. Sice jsem od ní dostala pár uplakaných dopisů, ale podle jejího psaní ona ty moje nedostávala. Když jsem se objevila v jejich novém bydlišti, snacha mi ani neotevřela dveře bytu a Agátu zapírala. Dokonce jsem se radila s právníkem, ale nebyla tu žádná naděje.
Stárla jsem a doufala jsem, že na mě Agá-ta nezapomene. Už je to tolik let? Jak asi vypadá? Vzpomínala jsem nad fotkami.
Pak jednou večer někdo zazvonil a za dveřmi stála dívka, tolik podobná mému synovi. Rozbrečela jsem se a sevřela jsem ji do náruče. „Holčičko moje, ty jsi na mě nezapomněla? Ani nevíš, jak dlouho na tebe čekám!"
„Já to, babi, vím přesně! Je to dvanáct let, sto dvacet dní. Včera mi bylo osmnáct." Seděly jsem proti sobě a já se Agáty vyptávala. Dozvěděla jsem se, že právě vystudovala gymnázium, její máma se už před lety znovu vdala a ona Agáta svého otčíma nemá ráda. „Vlastně jsem poslední léta žila u druhé babičky. Máma mě doma nechtěla!" dodala a jedním dechem mi řekla, že si podala žádost o studium tady v našem městě a že by ráda bydlela u mě. „Máma totiž chce, abych šla do práce. Ale já chci ještě studovat, víš?"
Pochopitelně, že jsem jí na to kývla. Dokonce jsem jí představila jejího dědu, mého bývalého manžela, a pak jsme šli všichni tři na hrob Agátina otce. „Máma sem jezdí každý rok na Dušičky, tak aby to druhý táta nevěděl!" prozradila mi a já si okamžitě vzpomněla na tu rudou růži, která se tady pravidelně objevovala tolik let. Asi ho moc milovala, třeba jsem jí křivdila, kdo ví. Hlavní je, že Agáta nezapomněla.
Eva, 63 let •