Sestra mi přebrala přítele. Zařekla jsem se, že už s ní nepromluvím ani slovo. Všechno změnilo moje těžké zranění. Tehdy se ona musela rozhodnout, zda díky ní přežiju a my dvě dostaneme příležitost usmířit se.
Když jsem byla malá, tak mi vůbec nevadilo, že mě a mou sestru Moniku máma navléká do úplně stejných svetříčků, pun-čocháčků a botiček. Vadit mi to začalo někdy ve třetí třídě na základní škole.
„Co ti na tom vadí?" divila se máma. „Jste přece dvojčata!"
„Chci vypadat jinak!" křičela jsem. Měla jsem sestru ráda, ale když je vedle vás vaše věrná kopie pomalu dvacet čtyři hodin denně, ztrácíte identitu. Nevím, jak to mají ostatní dvojčata, ale já jsem trpěla nedostatkem sebevědomí.
Na gymplu jsme každá změnila svůj účes a styl oblečení, ale přesto jsme si byly hodně podobné. „Jáni, něco bych od tebe potřebovala," poprosila mě jednou Monika. „Asi ti to nebude příjemný, ale moc tě prosím, abys to pro mě udělala. Víš, potřebovala bych, aby
ses zase učesala a oblékla jako já. Víš, seznámila jsem se s jedním klukem, je docela fajn. Jmenuje se Olda. Takový hrozný jméno, co?" vyprskla. „Hrozně se na schůzku se mnou těší, ale mně už se nechce. Zamilovala jsem se totiž mezitím do Říši."
Moje sestra se na rozdíl ode mě zamilová-vala velmi často. Vůbec jí nedělalo problémy partnery střídat. Já jsem měla za sebou jenom jeden milostný vztah, který nedopadl nejlíp, a tak jsem nakonec schůzku uvítala. I za cenu toho, že ze sebe zase po čase budu muset udělat Moniku, což mi bylo nepříjemné.
„Nemusíš s ním být dlouho, jenom aby se neurazil, že jsem na schůzku nepřišla," radila Monika. „Po hodince se omluv a odejdi. Díky moc." Monika mi dala pusu. Vzala jsem si na sebe její oblečení, ve kterém ji Olda viděl naposledy, vyčesala jsem si vlasy stejně jako ona, tak jako ona jsem si také nalakovala nehty, což byla věc, kterou jsem do té doby nikdy neudělala.
Poslala mě místo sebe na rande, kam se jí nechtělo
„Mončo, ty někam jdeš?" ozval se táta, když jsem si v chodbě obouvala boty. Zabralo to! Moje záměna byla dokonalá.
Olda stál už před kavárnou, pugét v ruce. Že by na schůzku přišel někdo jiný, vůbec nezpozoroval. Jak by ho taky něco takového moho napadnout...
Nechala jsem ho při tom, že jsem Monika. Hned jsem poznala, proč sestra Oldu asi nechtěla. Vypadal tak nějak staromódně a povídal mi vlastně jenom o letadlech. To byl jeho velký koníček. Mě ale jeho vyprávění kupodivu bavilo. Nakonec jsme si vydrželi povídat dvě hodiny a domluvili jsme se, že se zase brzy uvidíme.
Monika byla hrozně překvapená, když jsem jí doma sdělila, že máme s Oldou novou schůzku a že se mi docela líbí. Brzy jsme spolu začali chodit. Pořád jsem mu ale nedokázala říct, že vlastně nejsem Monika...
Sestra se ale s Ríšou rozešla a měla dost špatnou náladu. Kdykoli jsem se chystala na schůzku, postávala vedle mě a kladla mi všetečné otázky. Nikdy by mě nenapadlo, kam směřuje, a tak jsem jí bezelstně pověděla o našem vztahu i podrobnosti.
Všechno se seběhlo hrozně rychle. Jednoho dne se Olda na schůzce neobjevil. Vrátila jsem se mrzutá domů. Monika doma nebyla, a tak jsem se ani nemohla se svým zklamáním nikomu svěřit. Přišla až dost pozdě, ovíněná, rozcuchaná a šla si hned lehnout. Bylo mi jasné, že zase někoho „ulovila". Nechtěla se se mnou ale vůbec bavit, dokonce ani ráno. Uhýbala očirria a byla protivná.
Druhý den jsem vyrazila za Oldou do práce. „Co se stalo?" divil se, když mě uviděl. „Máme přece schůzku až v pět!" Zubil se na mě a hned začal vykládat o tom, jak to bylo včera „nádherné", že jsem se tak odvázala... Opravdu mi dlouho trvalo, než jsem pochopila, že se se mnou Monika včera vyměnila a strávila s Oldou večer - a ne ledajaký. Sestra šla totiž podle svého zvyku rovnou na věc... To, že ho svedla, mi vyrazilo dech. Utekla jsem. Nedokázala jsem vůbec nic říct.
Doma jsem na ni vychrlila svůj žal a nenávist v jednom, křičely jsme na sebe, musela dokonce zasáhnout máma, jako když jsme byly malé holky a praly jsme se. Snažila se nás usmířit, ale marně. Na Moniku jsem od té chvíle nepromluvila. Trápila jsem se tak, že jsem skoro nebyla schopná chodit do školy. Monika byla zaskočená, asi netušila, jakou jsem k Oldovi zahořela láskou. Pro ni to byla vlastně legrace!
Když se u nás jednou večer Olda objevil a celý zmatený hned ve dveřích uslyšel od naší mámy pravdu, ani jsem nevyšla z pokoje. Neměla jsem sílu. Máma mě prosila, že prý na mě Olda čeká v obýváku. I když vůbec za nic nemohl, nedokázala jsem se na něho ani podívat! Vzkázal mi, že je mu to všechno hrozně líto, že netušil...
Atmosféra u nás doma byla pořádné hustá. Vstávala jsem brzy, abych se s Monikou nepotkala ani v koupelně, ani v kuchyni. Nedokázala jsem se na ni ani podívat.
Asi dva měsíce nato jsem jako obvykle vybíhala z domu, rychle, abych ji ani koutkem oka nezahlédla. Myšlenkami jsem byla docela jinde než na přechodu... Nikdy potom jsem si nedokázala vysvětlit, že jsem to auto opravdu neviděla. Srazilo mě, odhodilo do protisměru, kde mě dorazilo auto jedoucí z druhé strany. Hlava mi třískla o obrubník. Od té chvíle si nic nepamatuji.
Byla jsem v komatu víc jak dva měsíce. Zničené tělo prodělalo několik operací. Byla jsem napojená na přístroje, které udržovaly moje tělo v chodu. Zlomeniny se hojily dobře, ale obě moje ledviny, které jsem si při nárazu rozdrtila, nefungovaly.
Tohle všechno ovšem vím jen z vyprávění. Když jsem se konečně probrala, za okny už fičel podzimní vítr a u postele seděla moje máma, bílá jako stěna.
„Janičko..." zašeptala.
Vůbec jsem nechápala, kde jsem, a co se se mnou stalo. Omámená léky jsem zírala na mámu jako na zjevení. Měla jsem pocit, že jsem někde v jiném světě. Velmi pomalu jsem se dostávala do reality. Lékaři mluvili o zázraku. Poslouchala jsem je, jako by mi vyprávěli nějaký film. Vůbec mi nedocházelo, že hlavní postavu v téhle tragédii hraju já.
Doktor se ke mně posadil na postel. „Nebýt vaší sestry, neměla byste šanci na normální život," Můj mozek nedokázal vnímat obsah jeho slov. Nebýt Moniky? „Darovala vám ledvinu," oznámil mi doktor. Nevěřila jsem vlastním uším. Ta zrádkyně?
Trpělivě mi znovu vysvětloval, co se se mnou stalo, a že se Monika naštěstí ukázala jako vhodný dárce. Ani na vteřinu se prý nerozmýšlela, zda má, nebo nemá souhlasit.
Když jsem Moniku po mé srážce s automobilem poprvé viděla, pocítila jsem hroznou lítost. Jak jsem ji mohla nenávidět? Podaly jsme si ruce a mlčely. Držely jsme se dlouho. Tak hluboce, jak jsem ji ještě nedávno nenáviděla, jsem ji milovala. Dneska vím, že na světě nejvíc hřeje odpuštění.
Jana, 21 let •