moje skeny...
Byla jedna holčička, která neměla žádné boty - dokonce i v zimě chodila bosá. Bylo jí sotva osm let a bydlela v nejchudší čtvrti velkého města.
Nikdo nevěděl, zda se vůbec nějak jmenovala. Všude ji znali jako malou prodavačku zápalek, poněvadž každý den chodila do ulic a prodávala balíčky se zápalkami.
V létě holčičce nevadilo, že nemá žádné boty. Slunce jí hřálo bosé nožky, když chodila mezi nakupujícími anebo si povídala s přáteli.
Její přátelé, to byli pouliční prodavači ptáků, kteří nosili ptáčky ve velkých klecích. Pak mladá květinářka, která měla na prodej maličké svazečky fialek, a taky dívka nabízející salátovou čekan-ku. Ta ji vždycky s úsměvem zdravila.
Ale v zimě tu květinářka ani prodavačka salátu nebyla a holčička si byla jista, že kromě nich už na světě nemá přítele.
Kdysi měla někoho blízkého, kdo ji vroucně miloval - byla to její babička. Ale stará paní už zemřela a dívenka měla jako útěchu jen vzpomínku na její lásku.
Jednoho roku napadnul sníh mnohem dříve než obvykle. Už před vánoci byly chodníky zledovatělé a vítr nelí-
tostně navál sníh do hlubokých závějí, ke zdem a výkladním skříním obchodů.
Bohatí pánové oblékali své nejteplejší kabáty a šály a nosili vysoké klobouky, které je chránily proti ostrému větru. Všichni se tolik těšili, až budou ve svých útulných domech, že si malé prodavačky zápalek ani nevšimli. Ani je nenapadlo, aby si od ní zápalky koupili.
Pravda, byl radostný vánoční čas. Avšak oni měli pomyšlení jen na dárky, které musejí nakoupit pro svoji rodinu, a na dobré jídlo, které je doma čeká.
Holčička během vánoc skoro žádné zápalky neprodala, a tak v předvečer nového roku ji otec znovu poslal na ulici. Byl to tvrdý a krutý člověk a na své dítě moc nemyslel. Dokonce ani matka neměla děvčátko ráda a bylo jí jedno, že dívenka chodí jen v tenké bavlněné blůzce a v záplatované sukýnce.
Podkroví, kde bydleli, škvíry ucpané slámou, bylo tak ubohé, že žena už dávno přestala být veselá a ani se nesnažila udělat radost ostatním. Myslela jen na peníze, které jí dívenka večer odevzdá.
„Můžeš si vzít mé staré pantofle," řekla toho dne dceři a podávala jí zápalky. „A dělej tak, ať prodáš víc než včera."
Holčička se vlekla ulicemi a třásla se zimou. Pantofle jí byly příliš velké a brzy jeden ztratila. Malý otrhánek ho hned popadl a utekl s ním.
Pak ve sněhu ztratila i druhou botu a nezbylo jí, než se trmácet ulicem, bosé nohy zmrzlé chladem.Jak záviděla těm dobře oblečeným pa-t,J ním! Všechny měly kožešinové čepice a * rukávníky. Tolik si přála, aby si jí jedna z těch bohatých dam všimla a z dobroty i srdce si koupila balíček zápalek.
Čekala u kočáru a smutně si říkala, že dokonce i ten starý kůň má lepší kabát než ona.
Někteří lidé nosili pod paží balíčky, protože byl čas dobré vůle a obdarová-
vání.
Malá prodavačka ještě nikdy nedostala dárek, jedině jarní květinky od květi-nářky, a to bylo už dávno. A jak tam stála, doufajíc, že si jí někdo všimne,přemýšlela, co asi v těch balíčcích může být. Možná ten pán v modrém kabátě nese své vnučce panenku nebo medvídka!
Pak hádala, co je v láhvi, kterou nese tlustý pán s červeným nosem. A když ji míjel, volala na něj s nadějí: „Kupte si zápalky, pane! Prosím, vezměte si jedny!"
Ale tlustý pán na ni ani nepohlednul a dívenka vzdychla. Přemýšlela, zda ji otec zbije, když dnes nepřinese žádné peníze.
Sníh teď padal hustě. Holčička ho měla ve vlasech a všude, a byla jí taková zima, že se neustále třásla. Neodvážila se však jít domů. Kdyby se vrátila, nečekalo by ji dobré slovo, a co víc - otec by ji jistě poslal znovu ven. Když myslela na domov, představovala si jen vítr sku-čící v děravé střeše a holou dřevěnou podlahu a slamník, na kterém spávala.
„Ne, nepůjdu domů," řekla si odvážně. „Než se setmí, nějaký laskavý pán nebo paní si ode mne jistě zápalky kou-pí!"
A chodila nahoru a dolů dlouhou ulicí, občas se přiblížila k dobromyslně vypadající ženě a ostýchavě nabízela své zápalky.
Ale i když všechny ty dámy a jejich manželé si jen chviličku předtím navzájem přáli hodně štěstí, nikdo z nich nepomyslel na štěstí malé prodavačky. Nenapadlo je, co pro ni ta troška peněz znamená.
Když na ně holčička promluvila, odvraceli se nebo zavrtali obličeje hlouběji do kabátů a šálů a pospíchali pryč.Holčička už byla celá zkřehlá zimou. Cítila se velice slabá a vrávorala uprostřed ulice, až ji téměř smetl projíždějící kočár. Kočí prásknul hněvivě bičem a křičel: „Copak se nemůžeš dívat, kudy jdeš, ty holko hloupá!"
Malá prodavačka se tak vyděsila a tolik se bála, že jí několik drahocenných balíčků zápalek upadlo do sněhu.
Blížila se noc. Vítr sílil a už ani ti nejlépe oblečení chodci se proti němu nemohli prodrat. Choulili se ve svých kabátech a drželi si pevně deštníky, aby jim je vichřice nevytrhla z rukou.
„Tady nemohu zůstat," naříkala holčička zoufale. „Musím se někde schovat!"
A vlekla se na zkřehlých nohou pryč, pryč od chodníků plných lidí. Doklopý-tala k tiché čtvrti toho velkého města, kde bydleli samí bohatí lidé.
Nikdo jí nevěnoval pozornost, když bloudila sem a tam, a ona došla do ulice s vysokými elegantními domy.Z oken všech domů se linulo světlo a mezi dvěma domy. a cinkám sklenic, jak si lidé v domech připíjeli na zdraví.
Rozhlížela se kolem a spatřila úzkou mezeru mezi dvěma domy, kde by se snad mohla ukrýt před větrem. Zalezla do ní a usedla na schody.
Když se skrčila, viděla do jednoho z oken v protějším domě. Byly tam dámy a pánové a všichni byli tak veselí! Smáli se, volali na sebe a zvedali sklenky k přípitkům.
Potom se k ní donesla vůně pečené husy. Byla to tak nádherná vůně, že holčička zavřela oči, aby ji lépe zachytila. Téměř zapomněla, jaký má hlad, když si představovala tu tlustou husu, opečenou na rožni a přinesenou na stůl.
Vůbec ji už nenapadlo jít domů. Bylo pozdě. Lampy v tmavých ulicích již všechny svítily a nebyla naděje, že se jí ještě podaří prodat nějaké zápalky. Přijít domů v tuto hodinu a bez peněz by znamenalo, že se na její hlavu snese hněv matčin i otcův. Tomu se neodvážila čelit! Kéž by byla naživu její milovaná babička - ta by ji před hněvem rodičů uchránila. Ukryla by ji pod svou šálu a mazlila by se s ní a líbala by ji. Možná, že by jí dala i nějaký maličký dárek, který se jí podařilo vyrobit.
Dívenka si hluboce povzdechla a stáhla si svou rozedranou šálu přes hlavu. Bude tady muset zůstat zbytek noci. Zítra bude první den nového roku a lidé si snad nějaké zápalky koupí.Ruce už ale měla tak zkřehlé chladem, že je vůbec necítila. Napadlo ji, že kdyby dokázala vytáhnout jednu zápalku a třením o zeď ji zapálit, plamen by jí snad ruce zahřál.
Nebylo snadné to provést, protože měla ztuhlé prstíky, ale povedlo se. Holčička otřela zápalku o zeď.
Zápalka nejprve prskala a zdálo se, že zhasne. Pak začala hořet jasným a teplým plamenem.
„Je jako vánoční svíčka!" zaradovala se holčička. A zdálo se jí, že sedí v útulném křesle před rozpálenými kamny.Chránila dlaní jasný plamínek a hleděla na veliká kamna.
Pokoj byl malý, ale na oknech byly závěsy, které ho chránily před studeným nočním vzduchem. Vedle kamen ležely vlněné papučky, právě tak pro ni.
Ale holčička ty papučky nepotřebovala, když přece seděla u kamen. Kamna byla velká a naleštěná a jí se zdálo, že na ni kývají. Hřála si u nich nožky, ruce i svůj studený a mokrý obličejík.
„Ach, jak je to úžasné!" šeptala dívenka. „Jak krásně mne ta kamna hřejí. Nikdy mi nebylo tak útulně."
A chránila dlaní jasný plamínek zápalky, když hleděla na ta nádherná kamna.
Běda! Zápalka hořela jen chviličku a zhasla. Velká přívětivá kamna zmizela
a dívenka zjistila, že se dívá jen na ohořelou zápalku.
„Další už zapálit nesmím!" říkala si, když tu vypálenou zápalku pokládala vedle sebe. „Ale tuhle nevyhodím, protože mi přinesla krásný sen."
Přešlo několik hodin. Holčička začala přemýšlet, zda se má odvážit škrtnout ještě druhou zápalkou.
Byla jí taková zima a byla k smrti unavená! Myslela, že se jí už nepodaří vstát.
Nikdo ji nemohl vidět, jak plýtvá svými zápalkami. Veselá společnost z domu naproti už tam nebyla. Anebo ti lidé prostě zatáhli záclony a usedli ke své pečené huse.Prstíky promodralýrni chladem škrtla holčička další zápalkou. Ta se jasně rozhořela a její světlo padlo na zeď.
„Ach, jak jasně hoří!" zvolala holčička, oči upřené na zápalku.Potom zeď zmizela a dívenka zjistila, že je v jiném pokoji. Na stole prostřeném sněhobílým ubrusem seděla báječná a vykrmená pečená husa. Trůnila na veliké stříbrné míse uprostřed opékaných brambor.
A vedle husy byla na stole ještě nádivka a dva druhy omáček, byly tam sušené švestky a lahodná masa upravená na všemožné způsoby.
A pak - světe, div se - husa vyskočila ze své stříbrné mísy! S nožem a vidličkou v zobáku šla k holčičce a vyzvala ji, aby si ukrojila jedno křidélko.„To je od tebe moc hezké," začala holčička. „Ano, prosím, dala bych si křidélko, jestli ti to nevadí..." - když v tu chvíli zápalka zaprskala a dohořela. Husa zmizela.Holčičce se vhrnuly do očí slzy, když zase uviděla jen černou zeď. Takový to byl nádherný pohled - ten sněhobílý u-brus prostřený tolika dobrotami! Věděla, že nejenom díky nevlídnému počasí je tak slabá a bezmocná. Bylo to i proto, že celičký den nejedla. A bez rozmýšlení zapálila třetí zápalku.
Ocitla se opět v pokoji. A toto byl to dozajista ten nejkrásnější pokoj na celém světě. V jednom jeho rohu stál strom, tisíckrát krásnější než ostatní.
Z jeho větví visely koule všelijakých barev a byly na něm svíčky a třpytivé lamety, které se ve světle blýskaly. Na spodních větvích visely balíčky převázané hedvábnými mašlemi. Vypadalo to, jako by strom oživl.
Malá prodavačka zápalek na ten nádherný strom upřeně hleděla. A v tom přišla do pokoje dívenka, která vypadala zrovna jako ona sama. Měla na sobě překrásný kabátek s kapuci lemovanou kožešinkou.
Prodavačka zápalek natáhla ruku, aby se dotkla té krásné cizí dívky, ale zápalka náhle dohořela a zmizelo dítě i vánoční strom.
Jakmile jí to ztuhlé prstíky dovolily, holčička zapálila další zápalku. A když se plamen rozhořel, vykřikla radostí.
Před ní stála její milovaná babička. Byla tak blízko, že se holčička natáhla, aby se jí mohla dotknout. Stařena ji vzala za ruce a usmála se.
„Vezmi mě s sebou! Prosím!" úpěnlivě žadonila holčička. „Tolik jsi mi chyběla, chci být s tebou!"
Babiččina moudrá a vlídná tvář byla tak laskavá a příjemná, že holčička z ní nemohla spustit oči. A když zápalka dohořívala, začala v zoufalém spěchu škrtat další.
,, Vezmi mě
s sebou!
Prosím!''
úpěnlivě
prosila
holčička.Pokaždé, když zápalka dohořela, holčička o něco vzácného přišla. Musí za každou cenu udržet babičku u sebe!
Ale stařena se teď nad ní skláněla a brala ji do náručí. Malá holčička vzdychla radostně a vděčně, když ucítila teplo a pohodlí jejích paží. A jak ji babička nesla do nebe, věděla, že všechny ty dny hladu a strádání jsou navždycky pryč.
Brzy ráno prvního dne nového roku spatřil muž z protějšího domu malou holčičku, jak leží ve sněhu, a šel se na ni podívat.
„Chudák dítě!" šeptal si. „Umrzlo. To je ale smutné!"
Pak uviděl ve sněhu vypálené zápalky a pomyslel si, že je holčička jistě zapalovala, aby si zahřála ztuhlé ruce.
Ale na děvčátku bylo něco záhadného. To něco bylo v jejím obličeji. Mírumilovně se usmívala.
„Vypadala, jako by spatřila anděla," řekl ten starý pán večer, když seděl se ženou u útulného krbu a usrkával víno. „Říkám ti, že to dítě vypadalo šťastně, jak leželo v tom sněhu."
„Už se o ni nestarej," odsekla jeho žena ostře. „Začíná nový rok a čeká nás spousta práce."
A když viděla, že její manžel stále hledí zasněně do plamenů a potřásá hlavou, zaharašila hlučně pohrabáčem. „No a co!" pokračovala nakvašeně, že jí manžel nevěnuje pozornost, jak by měl. „Kdo se stará o nějakou prodavačku zápalek? Je jich plné město. Kdyby bylo po mém, dohlédla bych, aby v takové zimní slotě byly někde pod střechou..."
„Možná," řekl její muž tiše, „že to dítě nemělo kam jít. Proč jen se tak usmívalo? Bylo tak šťastné!"
Starý muž se nepřestával divit. Jak mohl vědět, že malá prodavačka zápalek se usmívala na svoji milovanou babičku?