„Tak by měl začínat každý den," smál se tiše můj muž, když jsem vylézala z postele. „Byli bychom mnohem uvolněnější a ne-stresovali bychom se zbytečně nějakými termíny," políbil mě.
Slovo termíny mi připomnělo, že zrov-. na dnes ráno se v reklamní agentuře koná rozhovor s ředitelem Machem, vlastníkem módního řetězce pro muže, který chtěl zahájit obchod s parfémy a péčí o tělo.
Spěšně jsem se od svého muže odtrhla a vyskočila z postele. „Můj bože, musím si pospíšit." Pak jsem se ale na Jakuba usmála: „Ale večer můžeme pokračovat tam, kde jsme dneska ráno skončili."
Jakub se drze zašklebil, zatímco si založil ruce za hlavu. „Dnes můžu spát trochu déle," smál se. „Vyměnil jsme si službu s Pavlem a musím být v nemocnici až ve dvanáct. Ale slibuj u ti, že před půlnocí budu doma."
Jakub byl lékař. Už sedm let pracoval v motolské nemocnici a stejně tak dlouho jsme se znali a milovali. Operoval mi slepé střevo a potom se o mě staral tak intenzivně, že jsem se do něj bezhlavě zamilovala.
O půl hodiny později jsem vstoupila do velké budovy s kancelářemi v centru Prahy, kde měla sídlo reklamní agentura, ve které jsem pracovala. „Už ani ne dvacet minut," mumlala jsem si poté, co jsem se podívala na své hodinky. Dobře, že jsem si všechno připravila den předem.Výtah mě odvezl do šestého patra, a když se otevřely jeho dveře, viděla jsem přímo na pracoviště své sekretářky Ireny. Byla tady, ostatně jako každé ráno touto dobou, a zběžně projížděla noviny.
S úsměvem jsem k ní přistoupila. „Vše připraveno? Pánové by měli přijít na čas."
Do mé otázky zazvonil telefon. Irena položila noviny a vzala sluchátko. „Ano, samozřejmě. Paní Tůmová zrovna přišla," řekla a podala mi sluchátko. „Nemocnice. Na drátě je doktor Holý. Jde o Kateřinu."
Po zádech mi přeběhl mráz. Náhle tu byla ta vzpomínka... Musela jsem sebrat všechnu svou energii, abych zahnala paniku, která se mě na chvíli zmocnila.
„Paní Tůmová, mám pro vás dobrou zprávu. Vaše sestra se právě probrala. Je při plném vědomí. Jakmile budete mít čas, můžete ji přijít navštívit."
„Děkuju," oddechla jsem si a s úlevou jsem sluchátko položila. „Můj bože, Kateřina se probrala z komatu," řekla jsem Ireně a jen stěží jsem potlačovala slzy.
„Mám tu schůzku s Machem zrušit?" zeptala se tiše má sekretářka,
„Ne! Je to moc důležité. Ale, prosím, posuň ostatní program." S úsměvem na rtech jsem šla k sobě do kanceláře, a když jsem dosedla za stůl, podívala jsem se na Kateřininu fotografii, kterou jsem zde měla. Opět mi vyhrkly do očí slzy radosti. Byla tak mladá a plná fantazie, plná nápadů, když se stalo to neštěstí.
„Pan ředitel Mach a jeho tým jsou na cestě nahoru," hlásila mi Irena. „Mám je všechny uvést do zasedací místnosti?"„Počkej, sama je jdu pozdravit." Na cestě s klienty do zasedací místnosti jsem se snažila potlačit všechny své vzpomínky. Teď se musím soustředit, musím uspět!
Po mé prezentaci nastalo nekonečné ticho. Potom ředitel Mach nadšeně vykřikl: „Fantastické! Ty lahvičky na parfémy se mi moc líbí. A návrhy tub a lahviček na pleťová mléka jsou velmi originální. Reklamní strategie je troufalá, ale geniální," věnoval mi zářivý úsměv. „Tu zakázku máte, paní Tůmová. Teď musíme probrat už jen pár drobností."
Když jsme se rozešli, bylo všechno domluvené. Irena mi padla kolem krku. „To byla ta největší ryba, kterou jsme kdy chytily. Kďyby to věděla Kateřina!"
Polkla jsem. „Ano, byl to její návrh," řekla jsem zastřeně. „Napadlo ji to tenkrát na Kanárských ostrovech. Nazvala ten projekt Modrá série." Stále ještě jsem svírala lahvičku, která představovala mužské tělo.
„Neplačte," utěšovala mě Irena, ačkoliv sama natahovala. Byla ve firmě už od jejího založení před deseti lety. Po smrti našich rodičů jsme s Kateřinou tuto reklamní agenturu založily, měly jsme tolik nápaďů. Rodiče přišli o život při autonehodě v Itálii. Životní pojištění, které nám po nich zbylo, jsme použily jako základní kapitál. Tenkrát jsme si mohly dovolit jen malou kancelář a na začátku jsme dokonce Ireně dlužily výplatu. Ale pak Kateřina potkala ty správné lidi a získala první zakázky. Její nápady byly geniální a dobře se prodávaly. Kateřina nekoukala na trendy - tvořila vlastní. Až do dne, kdy skočila do prázdnoty.
„Opřela jsem se Ireně o rameno: „Budu si pořád vyčítat, že jsem ji tam nechala."
Irena mě konejšila: „Vy za to přece nemůžete. Nikdo nevěděl, jak na tom byla." Něžněmě hladila po zádech. „Byla to zkratkovitá reakce. Neštěstí v lásce, samota, příliš alkoholu a pak ty deprese, kterými trpěla, aniž bychom něco tušily. Byla mnohem zranitelnější, než jsme si myslely. Ten skok... myslím, že utíkala před realitou."
„Přesto si to budu do smrti vyčítat," mumlala jsem a setřásla jsem Ireninu ruku. „Měla jsem poznat, jak na tom byla."
O něco později jsem volala Jakubovi. „Kateřina se probrala," vysvětlovala jsem mu třesoucím se hlasem. „Můžeš mě odvézt do nemocnice? Myslím, že bych nezvládla řídit."
Jakub souhlasil, pak jsem si užívala klid, který v místnosti panoval. Vzpomínky se s plnou silou vrátily. Zaklonila jsem se, zavřela oči a vzpomínala...
„Heleno, požádal mě o ruku," padla mi okolo krku, smála se a točila se mnou kolem dokola. Michal byl burzovní makléř, o deset let starší než Kateřina, a byl její velkou láskou. Před ním měla nepočítané mužů, románky, krátkodobé lásky. Kateřina byla jako motýl, nikdy v žádném vztahu dlouho nevydržela. Střídala partnery rychle jako nápady. Žádný muž nevydržel ta několika-týdenní odloučení, když Kateřina jezdila za našimi klienty po celém světě. Bylo pro ni důležité mluvit s každým klientem osobně, aby si udělala obrázek o jeho představách, než s prací začne. Často jsem jí to vyčítala. „Přeháníš to, Kateřino. Nepotřebuješ snad ve svém životě taky trochu klidu?"
Kateřina byla přeletová,
nikdy s žádným mužem
dlouho nevydržela
Kateřina odpovídala: „Ale ano, jistě, až potkám toho pravého, změním se, uvidíš. Počkám na chlapa, na kterého se budu moct spolehnout, ale zároveň potřebuju, aby mě bral takovou, jaká jsem. "
V Michalovi takového muže našla. Každopádně mi to tak připadalo. Byl starší, měl jas-no v tom, co chce, a proto dokázal akceptovat její ctižádost a její vlastní rytmus života. Nevadilo mu, ani když Kateřina třeba na pár dní odletěla, aniž by mu řekla kam.
„Prostě to potřebuju," vysvětlovala pak dodatečně mně i jemu. „Potřebuji svobodu, k abych mohla dělat to, co chci."Ale měla i jiné nálady. Když se objevily, vzdálila se a byla velmi zranitelná. Často působila dojmem, jako by z ní veškerý život vyprchal. Pak se uzavírala do sebe a všem se vyhýbala. Dnes už vím, že moje sestra je vnitřně rozpolcená osobnost. Chtěla mít všechno: bezpečí, pocit jistoty, útulný domov a děti, ale na druhé straně se nedokázala vzdát svého neklidného života. Kateřina potřebovala úspěch, chtěla vyzkoušet všechny bláznivé věci a nenechala si nic ujít.
Proto jsem byla tak ráda, když začala plánovat svatbu. Doufala jsem, že se moje malá sestra konečně uklidní.
Bohužel euforii vystřídalo zklamání. Týden poté, co mi oznámila, že ji Michal požádal o ruku, za mnou přišla se smutnýma očima. „Michal chce, abych se hned po svatbě vzdala své práce. Přeje si miminko, prý už má nejvyšší čas." Oněměla jsem úžasem a ona pokračovala: „Jasně, taky jednou chci děti. Ale teď ještě ne! Žít jako žena v domácnosti by pro mě bylo peklo. Tohle nechci — já chci ještě žít a užívat si."
Onoho večera si Kateřina s Michalem promluvila. Potom mi telefonovala. „Je po všem. Rozešli jsme se. Nechce pochopit, že je mi zatím přednější kariéra. Říká, že nemůžu mít všechno - jeho i práci."
Nelíbil se mi tón jejího hlasu. Měla jsem z něj divný pocit. Jako kdyby pila? „Mám za tebou přijet? Chceš si promluvit?" nabízela jsem jí svou společnost.
„Ne, v klidu," řekla Kateřina. „Domluvila jsem se s Ivanou. Zajdeme spolu na jeden večírek — tam se mi určitě zlepší nálada."
Když moje sestra v pondělí přišla do práce, vypadala jako obvykle a hned se pustila do práce na novém projektu. Byla to Modrá série. Mužská těla ve všech variantách...
Kateřina pracovala jako omámená, hýřila nápady. O Michalovi už se ani nezmínila. A ani já o něm nesměla začít mluvit.
Pak letěla na Kanárské ostrovy a tam svoje nápady zkonkretizovala. Když se vrátila, nechala z modrého skla vyrobit první návrhy. Ale pak projekt dala stranou, protože důležitější byla zakázka na nová pouzdra na rtěnky. Po dokončení této práce přišly její třicáté narozeniny. V jejím elegantním bytě se mačkalo přes šedesát hostů. Nálada byla skutečně dobrá. Jenže pak nějaká modelka stočila rozhovor k Michalovi. „Viděla jsem ho s nějakou novou kočkou. Jak to tak vypadá, čekají spolu potomka."
Kateřina na moment úplně ztuhla, pak se otočila a vyšla s místnosti. „Zatraceně rych-le si našel náhradu," řekla, když jsem za ní přišla. „Ale takoví jsou muži!" opovržlivě zafuněla a hodila do sebe skleničku šampaňského. „No co, co je pryč, to je pryč. Nebudu kvůli němu brečet. Bylo to jen tak... tak najednou. Sotva se se mnou rozešel, tak udělá dítě nějaké jiné." Zatřásla svými dlouhými tmavými vlasy a trhavě se zasmála: „Nemrhal časem, nemyslíš?" A aniž by počkala na mou odpověď, hodila do sebe další sklenku šampaňského, vzala mě za ruku a táhla zpět do společnosti.
V dalších hodinách Kateřina nevázaně tančila a byla veselá. Možná až moc. Její oči nebezpečně svítily a lehce vrávorala. Měla jsem takový nepříjemný pocit, že TA to nemůže jen alkohol. Nevěděla jsem, jestli si nedala něco víc — v téhle společnosti se dalo sehnat ledacos. Když jsem se jí na to zeptala, vysmála se mi. Prý jsem příliš podezíravá a ona už není malá holka, nepotřebuje chůvu, která jí bude říkat, co se smí.
Měla jsem o sestru starost, zdálo se mi, že to dost přehnala s alkoholem
Z toho jejího večírku jsme s Jakubem odešli jako poslední. Chtěla jsem se ujistit, že je sestra v pořádku a třeba jí pomoct s úklidem, ale ona mě poslala domů s tím, že je příšerně unavená a chtěla by jít spát.
„Tak dobrou.noc a uvidíme se pozítří," dala jsem jí pusu na tvář. Její tichý smích bylo to poslední, co jsem od ní slyšela.
Neustávající zvonění nás vzbudilo v ranních hodinách. „Šest hodin ráno! Kdo to může být?" zabručel Jakub a vzal si župan.
Šel ke dveřím a otevřel. Pak jsem uslyšela ten hlas. Řekl, že moje sestra skočila z balkonu. „Těžce zraněná... v bezvědomí, zlomeniny, v nemocnici..." Hlas policisty se mi rozléhal v hlavě. Nehybně a s úděsem jsem zírala před sebe. A pak jsem pochopila, že Kateřině se stalo něco strašného.
„Ne!" slyšela jsem svůj vlastní křik. Pak se mi zatmělo před očima. Když jsem se probrala, chtěla jsem se ujistit, že se mi to jenom zdálo a natahovala jsem ruce po Jakubovi: „Že to byl jen sen?"
„Bohužel," Jakub zajíkavě zalapal po dechu. „Je mi to moc líto, ale Kateřina sko-čila z balkonu. Už před dvěma hodinami. Právě ji operují."
Oblékli jsme se. Policisté nás odvezli do nemocnice, protože Jakub nebyl schopný řídit.
Když jsme tam přišli, šli jsme si hned promluvit s doktorem. „Vaše sestra má těžké poranění hlavy, je v bezvědomí, zatím vám bohužel nemůžu říct víc. Snad jen to, že je zázrak, že ten pád vůbec přežila."
Za ten zázrak mohlo vzrostlé křoví před domem, které její pád zmírnilo. Kdyby byl její balkon na jiné straně domu, byla by Kateřina na místě mrtvá. Policie teď vyšetřovala, zda to byla nehoda, nebo pokus o sebevraždu. Třásla jsem se o její život a roztržitě jsem odpovídala na jejich otázky: „Neuvažovala vaše sestra o sebevraždě?"
„Ne, to určitě ne," odpovídala jsem. „Neměla přece žádný důvod. Kateřina byla úspěšná, velmi oblíbená a zrovna za sebou měla skvělou oslavu narozenin."
Ale sama jsem se zmítala v pochybostech. Ano, Kateřina byla mladá, úspěšná a měla mnoho přátel, jenže se taky nedávno rozešla s Michalem a ta zpráva o tom, že už si za ni našel náhradu jí taky nepřidala. Navíc popíjela alkohol ve větší míře a bůh ví, zda zůstalo jen u alkoholu... Kdo ví, co se jí ten osudný večer honilo hlavou... Vyčítala jsem si, že jsem ji tam nechala samotnou, měla jsem to vidět, zůstat s ní, neopouštět ji.
Ale policistům jsem úzkostlivě tvrdila, že Kateřina to určitě jen přehnala s alkoholem a pak se asi jen chtěla nadýchat čerstvého vzduchu — možná uklouzla nebo se příliš naklonila a ztratila rovnováhu.
Ubíhaly týdny a Kateřina se stále nepro-brala. Její oči sice byly otevřené, ale nepoznávala mě, ani Michala, který ji navštěvoval, jak často mohl — a hned při první návštěvě jsem se ho zeptala na těhotnou přítelkyni. Nechápavě mi vysvětlil, že to byla jen kamarádka, bývalá kolegyně z práce, kterou potkal na večírku, a na nějakou chvíli se s ní zapovídal.
Stáli jsme s Jakubem na nemocniční chodbě a já si nervózně loupala kůžičku na prstech. „Teď už bude všechno dobré," mumlala jsem tlumeně. Jakub mě objal a políbil mě." Neboj, teď už to zvládneme."
Přesto jsem se bála vkročit do Kateřini-na pokoje. „Pořád na to musím myslet, na to, jak jsem ji tam nechala," kroutila jsemknoflíkem u halenky. „Pořád slyším ten její smích." A pak jsem se manžela zeptala na to, co mě doopravdy trápilo: „Myslíš, že může zůstat bez následků, bez nějakého dalšího postižení? Byla tak dlouho mimo..." Přitiskla jsem svou hlavu na jeho hruď.
„To hned uvidíme," zvolil manžel tu nejdrsnější metodu a bez jakéhokoliv utěšování mě vedl ke Kateřině.
Trhla jsem sebou. „Víš přece, jak byla kreativní, tak plná nápadů. Nedokážu si představit, co by z ní zbylo, kdyby... Od té doby, co se to stalo, je můj život prázdnější. Ona byla součást mě. Pořád bude."
„Já vím," Jakub mě pohladil po vlasech. A pak se otevřely dveře pokoje, do kterého jsem poslední dobou tak často chodila. Jenže tentokrát byl jiný — Katčiny oči nebyly prázdné - tentokrát nás viděla a vnímala.
„Heleno... Jakube," zachroptěla.
Na moment jsem stála jako přimražená, nedokázala jsem se pohnout. Musela jsem se nadechnout. A pak, pak jsem běžela k její posteli, hladila jsem ji po obličeji a líbala ji na čelo a na tváře. „Konečně... Konečně jsi zase s námi," vzlykala jsem.
„Heleno, co je s Michalem? Doktor říká, že tu byl každý den. Proč? Myslela jsem, že už má jinou? Že s ní čeká dítě?"
Mezi slzami jsem jí vyprávěla o tom hloupém omylu. Když jsem skončila, na Kateřinině obličeji se usadil lehký úsměv. „Tak se mi to tedy nezdálo. Víš, přišlo mi, že jsem často slyšela jeho hlas."
Sebrala jsem odvahu a zeptala jsem se jí, co se stalo tehdy v noci.
Zachmuřila se. „Chtěla jsem se nadýchat čerstvého vzduchu. Stála jsem na tom balkoně a najednou vítr zavál můj hedvábný šál přes zábradlí. Snažila jsem se ho pevně držet a přitom jsem se tak naklonila. Nějak jsem ztratila rovnováhu a potom... Byla to nehoda," řekla tiše a snažila se potlačit slzy. „Teď teprve vím, jakou cenu život má a jak rychle o něj mohu přijít."
Dál jsem se jí nevyptávala a raději jsem ji vzala za ruku. „Dnes jsem podepsala smlouvu na tvou Modrou sérii. Ten nápad byl výborný. Brzy bude mít spousta mužů v koupelně lahvičku, kterou jsi navrhla."
Kateřina musela zůstat v nemocnici ještě několik týdnů a učit se znovu chodit. Po pádu bude napadat na pravou nohu. Když byla propuštěna, přijel si pro ni Michal a nesl jí kufr. Stále ještě ji miloval a znovu ji požádal o ruku. Tentokrát řekla Kateřina „ano".
Helena, 33 let •