Byla jednou jedna chudá vdova a ta měla jednu dceru.
Bydlely ve staré chalupě a živily se, jak se dalo.
Jednou v létě se matka trochu roznemohla a dcera dělala
všechno sama. Aby měly co jíst, rozhodla se, že půjde
do lesa na jahody a uvaří pak kaši. Vzala si hrnec a kus
černého chleba. Když nasbírala jahody, posadila se
u studánky a vyndala ze zástěry chléb. Začala obědvat.
Najednou se objevila nějaká stará žebrácká a v ruce
držela hrneček. „Ach, má milá panenko," prosila,
„od včerejška jsem neměla v ústech ani kousek chleba,
nedala bys mi?"
„Třeba celý," řeklo děvče. „Jen nebude-li pro vás příliš
tvrdý." A dala jí celý svůj oběd.
„Děkuji ti, má zlatá děvenko,
jsi hodná. A když jsi dala ty
mně, musím i já tobě něco
dát. Dám ti svůj hrneček.
Není ledajaký. Když ho
doma postavíš na stůl a řekneš Hrnečku, vař! navaří ti tolik kaše, kolik budeš
chtít. Až budeš mít kaše dost, jen řekni Hrnečku, dost!
a on vařit přestane."
Dcerka přišla domů a vyprávěla matce,
co se jí v lese přihodilo. Postavila
hrneček na stůl a řekla: „Hrnečku,
vař!" Chtěla vědět, zda je to
všechno pravda. V hrnečku
se hned začala vařit kaše.
Bylo jí pořád víc a víc, a za
chvíli byl hrneček plný.
„Hrnečku, dost," řeklo děvče
a hrneček přestal vařit. Kaše
byla jako mandle. Když se obě
najedly, šla dcera do města na trh prodat pár vajec. Matka se doma nemohla už dcery dočkat. Měla hlad a dostala zase chuť na tu dobrou kaši z hrnečku. Postavila jej na stůl a řekla: „Hrnečku, vař!" Kaše se v hrnečku začala hned vařit. Matka se ani neotočila a hrneček byl plný. Musím si zajít pro misku a lžíci do komory, pomyslela si a šla. Když se ale vrátila, zůstala leknutím jako omráčená: kaše se valila z hrnečku na stůl, ze stolu na lavici a z lavice na zem. Stará matka se tak lekla,
že zapomněla, co musí říct, aby hrneček přestal vařit. Přikryla hrneček miskou, že kaši zastaví, ale kaše se hrnula dolů jako povodeň. Ve světnici jí bylo už tolik, že matka musela utéct do předsíně. Ale to nepomohlo.
Za chvíli tekla kaše přes práh do předsíně a stále jí
přibývalo. Matka bědovala nad tím neštěstím a strachem
vylezla až na půdu.
Zatím ale bylo kaše víc a víc. Valila se dveřmi i oknem
na náves a na silnici. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby
se právě v tu chvíli dcera nevrátila a nekřikla:
„Hrnečku, dost!" A hrneček přestal vařit.
Ale na návsi byl takový kopec kaše, že sedláci, když tudy
jeli večer domů, nemohli projet.
Museli se kaší na druhou
stranu prokousat.