Jedno léto babička dostala zánět prů-dušek, provázený zvýšenými teplotami. Od rána do večera ošklivě pokašlávala, na prsou jí při tom chrčelo a ona byla tak zesláblá, že pořád jen polehávala. Nastěhovala jsem se proto k ní (měla jsem zrovna své poslední prázdniny) a obstarávala jí všechno, co potřebovala. Dvakrát týdně se za námi stavoval pan doktor, aby zkontroloval, jak babiččina léčba pokračuje. Jmenoval se Juraj Simko, pocházel ze Slovenska a byl to velký fešák. Měřil téměř dva metry, měl tmavé vlasy a postavu trénovaného atleta. Bylo mu něco kolem pětatřiceti let a babička ho zbožňovala. V jeho přítomnosti vždycky celá zjihla a pookřála, jako by se jeho příchodem zázračně uzdravila.
Babička nikdy nebyla žádná světice
„To je ale pěknej chlap, viď?" rozplývala se pokaždé, jen co pan doktor odešel. „Já být o třicet let mladší, hned bych s ním spá-| chala hřích!" Babička bývala zamlada pěkné =• kvítko a ani ve stáří se nehodlala tvářit jako s světice. To se mi na ní líbilo, a tak jsem pro 1= její hříšné komentáře měla pochopení. l Uběhlo čtrnáct dní a zánět průdušek se ~ nelepšil. Babička pořád kašlala a v posled-| nich dnech se jí ještě přitížilo. Vypadalo to, l že bude muset do nemocnice. „Představ si," '§ řekla mi s povzdechem jednoho večera, „že .2 pan doktor Simko od nás brzy odejde. Ote-"S vře si soukromou ordinaci na druhém kon-'-s ci města a nabere si nové pacienty. Na ty staří re už nebude mít čas..."
Rázem jsem pochopila, že babičku netrápí jen průdušky, ale hlavně fakt, že přijde o svého doktora. O člověka, kterého si váží a který na ni má tak blahodárný vliv. Rozhodla jsem se proti tomu něco udělat.
Na druhý den po obědě, když babička usnula, jsem posedávala u telefonu, protože jsem čekala, až zavolá máma, aby se zeptala, jak je babičce. Někdy jsem si připadala jak profesionální sestra. Jakmile se ozvalo první zazvonění, sáhla jsem po sluchátku a z legrace jsem napodobila doktora Šimka: „No, prosím, tady doktor Simko..."
Ale na druhém konci se eozvala máma, ale jakýsi popletený mužský hlas: „Co...? Jak to...? To není paní Pěšákova... ? Jéžíšmar-já, já už jsem tak přetaženej, že jsem se snad dovolal sám k sobě..." Ihned jsem poznala hlas skutečného doktora Simka a polil mě stud. „Ne, pardon... to je v pořádku... tady Pěšákovi..." blekotala jsem pro změnu zas já, „moc se vám omlouvám, pane doktore, ale to byl jen takový hloupý žert..." Lékař něco nechápavě zamumlal a pak mi sdělil, že babičce bude muset vzít krev a poslat ji na rentgen do nemocnice. Že se obává, aby se z obyčejného zánětu průdušek nevyklubal zápal plic. A že se ráno máme dostavit na odběr.
Jakmile jsme následujícího dne dorazily do jeho ordinace, zeptala jsem se sestry, jestli bych mohla mluvit s panem doktorem. Za okamžik jsem vešla do vedlejší místnosti a posadila se naproti němu. Doktor Simko na mě tázavě pohlédl, jako by si nebyl jistý, co jsem si na něj zas připravila. A tak jsem mu to všechno řekla. Řekla jsem mu, že si myslím, že babičce nejvíc při-tížilo to, že od ní jako lékař odchází. „Víte, pane doktore, ona vás má hrozně ráda. Kdybyste viděl, jak se celá rozzáří, když se objevíte ve dveřích. Najednouje o dvacet let mladší..." řekla jsem na závěr. Doktor Simko se rozpačitě podrbal ve vlasech a uhnul pohledem k zemi. Jeho tvář změkla dojetím.
„No tak dobře," opáčil po chvíli. „Pro vaši babičku udělám výjimku a nechám si ji u sebe. Budu za ní sice dojíždět přes půl města, ale pokud to pomůže jejímu zdraví.
Když jsem pak doma babičce líčila úspěch své mise, nejdřív se ošívala studem, ale potom se jí viditelně ulevilo. Najednou se její oči zaleskly ztraceným třpytem a ona znovu získala sílu bojovat se svou nemocí. A protože v krvi ani na plících jí v nemocnici nic nenašli, babiččin stav se den za dnem lepšil, až se během dvou týdnů úplně uzdravila.
Věděla jsem s jistotou, že i největší po- díl na tom ' má náš fešác-ký pan doktor, který ji v kritické chvíli neopustil. Magda, 23 let