CÍSAŘOVY NOVÉ ŠATY

Před mnoha lety žil jeden císař, který tuze rád nosil nové šaty. Všechny šatníky v jeho paláci byly plné nádherných vestiček, blůz a plášťů.
Dvorní tesaři vyráběli celé dny police pro boty, kterých už byly tisíce, ale císař si stále kupoval nové a nové. Měl červené boty a modré boty, žluté boty i hnědé boty. Některé z nich měly zlaté přezky, jiné zase stříbrné a další byly s mašlemi.
Císař měl také klobouky, všechny velice krásné, a většina z nich byla zdobena načechraným peřím a velkými sponami. Některé klobouky měl císař na hlavě třeba jen jedinkrát. Pokaždé chtěl mít něco zaručeně nejnovějšího. Nové věci měl tak rád, že klobouk nebo blůzu či plášť prohlásil za staromódní, pokud si je oblékl více než dvakrát v týdnu!
Císař byl prostě posedlý novými šaty a každý to věděl. Jeho poddaní museli odvádět vysoké daně, aby císař měl dostatek zlata. Tím platil za hedvábí a brokáty a husté samety, jež si nechal vozit z cizích zemí. Nejbohatší v jeho říši byl ten, kdo dokázal navrhnout nové oblečení, třeba jezdecké kalhoty nebo přepychové košile či nabírané límečky.
Je to smutné, ale císař se příliš nestaral o opravdu důležité věci, třeba o
stavbu lodí nebo o dobré vztahy s jinými zeměmi. Když za ním přišli vyslanci nebo ministr zahraničí, obyčejně byl velmi zaměstnán svými novými šaty. A pokud si někdo opravdu přál císaře najít, šel nejprve do šatny.
Císař zbožňoval také zrcadla. Po celém paláci jich byla spousta a císař zaměstnával celou armádu leštičů. Ti celé dny nedělali nic jiného, než že ta zrcadla čistili a leštili.
Císařova vášeň pro nové oblečení a jeho záliba v nových a krásných látkách přiváděla ke dvoru mnoho kupců.
„Musíme mluvit s císařem," říkali. „Chceme mu ukázat štůček modrého sametu a nádherné dlouhé brokáty. Bude je jistě obdivovat."
Někdy měl císař z návštěv kupců radost, jindy ne, avšak nikdy neodmítnul setkat se s nimi. Co kdyby měli výhodnou nabídku!
Jednoho dne přišli do města dva cizinci. Jeden byl kulaťoučký dobromyslný tlusťoch, druhý vysoký a vážně vypadající hubeňour.
„Určitě jdou za císařem," řekla při pohledu na ně jedna z žen u kašny. „Vypadají jako tkalci."
V tu chvíli se ti dva cizinci začali vyptávat na cestu do paláce. Vysvětlovali,že chtějí císaři sdělit něco, co mu udělá velikou radost.
Ti dva byli ve skutečnosti pořádní lotři, jenže velice chytří, a jak šli do paláce, rozmlouvali o svém plánu.
„Bude snadné přesvědčit toho marnivého blázna, aby nás vyslyšel," říkal ten hubený ničema.
Zvlášť když mu řekneme, že umíme utkat nejkrásnější látku, jakou kdy kdo viděl," dodal ten tlustý.
Jednou přišli do města dva cizinci.
„Nebude nás moci odmítnout/' zasmál se.
„Musíme ale vypadat velmi seriózně/' varoval jeho přítel, když se palác objevil v dohledu. „Nejprve musíme císaře přesvědčit, aby nám dovolil přivézt do paláce tkalcovský stav."
„Pak mu řekneme, že za služby dvou tak zkušených tkalců bude muset zaplatit spoustu zlata!" chechtal se ten tlustý darebák,který měl protivný zvyk smát
se všemu, co řekl.
„Vyjednávání nech na mě," upozorňoval jeho kumpán. „Uvidíš, že komnatu v paláci i stav dostaneme co by dup."
A měl pravdu! Jak císař uslyšel, že tkalci umějí utkat tu nejnádhernější lát-
ku na světě, dal jim pytel zlata a poručil, ať ihned začnou pracovat.
„Než začneme," řekl ten hubený tkadlec poníženě, „musíme Vaše nejmocnější Veličenstvo upozornit, že naše šaty mají úžasnou vlastnost. Jsou totiž neviditelné pro každého, kdo se nehodí pro svůj úřad anebo kdo je hloupý
„Aá, rozumím," řekl císař. „Uvidí je pouze ti, kteří jsou dost chytří a kteří si zaslouží být ve vysokém úřadě!"
Brzy si na tržišti všichni vyprávěli o těch dvou chytrých tkalcích a o úžasných šatech, které pravé tkají pro císaře.
„Musí být obdivuhodné/' říkala jedna z žen. „Slyšela jsem, že denně dostávají zlato, aby mohli koupit hedvábí..."
Na tržišti si všichni vyprávěli o tkalcích a o úžasných šatech, které tkají.
Mezitím dva falešní tkalci předstírali práci a posílali císaři zprávy o nádherných vzorech, které zrovna tkají. Císař toužil tu látku uvidět, chtěl vědět, jak práce na ní pokračuje.
„Půjdu a podívám se, jak jsou daleko," říkal si. Ale pak ho napadlo: „Co když tu látku neuvidím?,, Ty barvy jsou prostě skvostné, Vaše Výsosti!" šeptal ministr.
Možná, že nejsem dost chytrý nebo dost moudrý..."
Císař byl ješitný a nafoukaný a moc nevěřil, že by byl hloupý. Ale pro jistotu se rozhodl, že místo sebe pošle svého nejstaršího a nejvěrnějšího ministra.
I šel ten starý muž do komnaty, kde tkalci seděli u svého stavu. Hledí, hledí - ale nic nevidí!
Padla na něj veliká úzkost. Když císaři prozradí, že látku neviděl, jistě bude z úřadu propuštěn. Vracel se a celý se třásl. A pak císaři řekl, že látka je tak krásná, že se to ani popsat nedá.
„Ty barvy jsou prostě skvostné, Vaše Výsosti," šeptal, „a vzory jsou velmi neobvyklé a krásné."
Císař, potěšen ministrovou zprávou, nechal poslat pro ty dva cizince. Dal jim další pytle zlata a přikázal, aby pilně pracovali.
praví tkalci slíbili, že budou pracovat ještě mnohem usilovněji. Pak se vrátili ke svému prázdnému stavu a předstírali, že vybírají nová hedvábí. Radili se o barvách, které použijí, a jaké nové oslnivé vzory vyzkoušejí.
Během té práce se na ně přišla podívat řada dvorních dam i urozených pánů. Ani oni nic neviděli, ovšem nikdo se neodvážil to přiznat.
Když přešlo několik týdnu, císařova netrpělivost rostla. Chtěl vědět, jak dlouho ještě bude tkalcům trvat práce na látce a poté na ušití šatů. Nejprve si pomyslel, že půjde a podívá se sám. Ale jako by ho cosi od toho zrazovalo, a tak poslal pro vrchního komorníka. To byl velmi poctivý muž.
„Běž ke tkalcům," poručil mu, „a řekni jim, ať ti ukážou, co mají hotovo.Pak mi to přijdeš oznámit. Spoléhám na tebe, že mi šaty dobře popíšeš."
V tu chvíli vstoupil jeden z těch lumpů do trůnního sálu a žádal o další hedvábí. Císař mu ochotně poskytl nové cívky s mnoha zářivými barvami.
„Mám nesmírně rád modrou barvu," dodal ještě, když se podvodník chystal odejít. „Nezapomeňte na to."Tlustý tkadlec s prohnaným úsměvem přikývl a s úklonami vycouval.
Podvodníci bydleli ve čtvrti hodně vzdálené od paláce. Vrchní komorník se tam vydal ještě téhož dne. Doslechl se totiž, že odpoledne tkalci nepracují.
„Císař přikazuje, abyste mi ukázali stav," řekl, když mu jeden z darebáků přišel otevřít. „Chci se sám přesvědčit, jak daleko jste s prací."
„Velmi rád," řekl na to ten lump a plnil svůj cestovní vak hedvábím a zlatými nitěmi. „Jen chvilinku počkej, vrátím se za okamžik. Mohu tě ujistit, že budeš velmi příjemně překvapen."
Oba tkalci doprovázeli vrchního komorníka zpět do paláce a cestou mu s nadšením vyprávěli o své práci.
„Barvy tě oslní," říkal jeden.
„Kouzelné vzory tě naplní údivem," sliboval druhý. „Stěží najdeš slova, jimiž bys látku císaři popsal."
„Udělám, co budu moci, abych císaři všechno pravdivě vylíčil," řekl vrchní komorník důstojně, když vstupovali do komnaty s tkalcovským stavem.
„Tak tady to je!" zvolal hlasitě hubený podvodník. „Jen se podívej, není ta látka prostě nádherná? Nevypadá zrovínka tak, jak jsme ti ji popsali?"„Podívej se na ty barvy!" vykřiknul druhý tkadlec. „Už jsi někdy viděl takovou oslnivou modř? A co vzory - nejsou skvostné?"
Vrchní komorník zíral na prázdný stav. Protřel si oči a znovu se na něj zadíval. Neviděl vůbec nic. Rámy byly prázdné. Avšak jako všichni ostatní i on dobře věděl, že nádhernou látku spatří jen ti, kdo si zaslouží vysoké postavení u dvora. On sám mezi ně zjevně nepatří. Jinak by přece látku uviděl! Ale copak to může připustit? Ne, ne, musí lhát! A čím déle tam stál, tím bylo
snadnější vyřknout slova jako: Velkolepé! Úžasné! Prostě nádhera!
Pak tkalce opustil a šel referovat císaři.
„Řekni mi, můj vrchní komorníku," začal císař, „co si myslíš a práci těch tkalců?"
„Mistrovské! Nádherné!" vykřiknul chudák komorník. „Nikdy jsem ještě
nespatřil takové barvy. A vzory vetkané do látky jsou vskutku umělecké!"
„Ach!" zvolal potěšené císař. „Tobě mohu věřit. Už se těším na okamžik, kdy tu skvostnou látku spatřím na vlastní oči. Materiálem zklamaný nebudu, to vím už teď."
Vrchní komorník se uklonil a začervenal. Byl to ve skutečnosti velmi poctivy člověk a nebylo pro něj snadné císaři tolik lhát.
„Nebylo by moudré," navrhnul konečně, „poslat na prohlídku látky také krejčovského mistra? Teď, když máte, Vaše Výsosti, zprávu o látce, bude potřeba přemýšlet, jaké šaty z ní budou."
„To je výborný nápad!" souhlasil císař a předvolal krejčovského mistra.
„Běž ihned ke tkalcům," poručil císař, „a prohlédni si látku. Chci, abys mi řekl, na jaké šaty se bude hodit."
„Zajisté, zajisté," klaněl se krejčí. „Už běžím."Když krejčí vstoupil do komnaty, tkalci předstírali, že pilně pracují a horlivě ho zdravili.
„Právě se dohadujeme, že pro tuhle část látky použijeme více modrého hedvábí," vysvětloval hubeňour. „Ale samozřejmě si ceníme i tvého názoru."
Krejčovský mistr přistoupil k prázdným rámům. Zkoumal je zblízka, jako by hluboce přemýšlel. Neviděl ovšem nic, ale byl příliš zbabělý, než aby to prozradil. Věděl velmi dobře, co to znamená - že se pro své vysoké postavení zrovna moc nehodí.
Mumlal si něco pod nosem - to aby tkalci věděli, že je docela klidný. Pak jim řekl, že mínění po něm nesmějí chtít tak najednou.
„Dejte mi chviličku, musím si prohlédnout to hedvábí," řekl. „Ano, ano. Myslím si, že byste měli vzít víc modré. Je to jedna z císařových nejoblíbenějších barev."
A zíral dál na prázdné rámy, jako by obdivoval bohaté vzory látky.
„Vynikající nápad!" zvolal hubeňour. „Vezmeme ještě více modrého hedvábí a možná taky více zlatých nití."
Poté, co krejčovský mistr věnoval tkalcům deset minut ze svého drahocenného času, odkráčel. Ale cítil se bídně a byl převelice sklíčený. Ach bože, teď bude muset něco říci císaři!
„Jsem dost chytrý, abych ho přesvědčil, že jsem skutečně viděl tu nádhernou látku?" ptal se sám sebe. „Nu, prostě řeknu, že z ní budou krásné šaty. A možná navrhnu, aby si stejnou látkou dal císař ozdobit i klobouk."Císař nebyl v trůnním sále, ale venku na nádvoří, protože se právě vrátil z projížďky v kočáře.
„Budete mít z šatů opravdu radost," říkal krejčovský mistr císaři, kráčeje k němu. „Jsou pozoruhodné, ujišťuji vás. Dovolil jsem si říci tkalcům, aby do látky přidali modré hedvábí. Má takový zajímavý odstín - a je to vaše oblíbená barva..." Krejčovský mistr se zarazil,
protože mu došla slova. Avšak císař se potěšené usmíval.
„Víš co," řekl konečně, „navštívím sám ty dva chlapíky. Od svých ministrů jsem již o nich slyšel jen samou dobrou zprávu. Jsem přesvědčen, že v žádném případě nebudu zklamán."
„Dobrá, zavedu vás k nim," ulehčené souhlasil krejčovský mistr. „Uvidíte na vlastní oči, jak krásná látka to je."A vedl císaře zpět do paláce, šťastný, že císař nezapochyboval o jeho slovech, ani ho nepodezříval, že něco není v pořádku.
Ti dva podvodníci měli ale velice dobré uši a včas zaslechli, že se blíží císařská družina. Měli dostatek času zaujmout místa u stavu. Ani se neotočili, když císař se svými ministry vstoupili do komnaty. Místo toho předstírali, že jsou zcela zaujati svou prací - která tu vůbec nebyla!
Chudák císař! Radostný úsměv se mu ztrácel z obličeje, jak hleděl na stav. Copak má něco s očima?
A jak císař zíral na ten prázdný stav, pomyslel si krejčovský mistr, že musí říci slova chvály o tkalcích, a ozval se: „Neměl jsem pravdu, můj pane? Nejsou ty barvy skvělé a ty vzory neobvyklé?"
Na okamžik nebyl císař mocen slova. Pak pravil, jak nejvznešeněji mohl: „Ano, ano, ta látka je prostě skvostná. Mám z ní velikou radost."Nevěřícně vrtěl hlavou a ptal se sám sebe, zda přece jen netrávil příliš mnoho času s novými šaty, místo aby se věnoval státním záležitostem. Možná už se za císaře vůbec nehodí.
To pomyšlení ho natolik zmohlo; že musel vyjít na čerstvý vzduch. Tkalci ho vyprovázeli. Ukláněli se a usmívali a znovu žádali zlato. „Dostanete, co žádáte," řekl císař.
„Ale teď mi povězte, dobří muži -kdy bude látka hotova k nastříhání?"
„Už je skoro hotová, pane," řekl jeden.
„Doufáme, že ji dokončíme dnes," dodal druhý s hlubokou úklonou a širokým úsměvem na tlustém obličeji.
Téhož odpoledne si tkalci přinesli své nůžky a křídu a měřidlo a dali se do práce. Aspoň tedy předstírali práci. Chodili po místnosti, měřili, nebo seděli u stolu, nůžky v ruce. Ale nikdo se na ně nepřišel podívat. Všichni se obávali, že tu velkolepou látku neuvidí.
Podvodníci byli příliš chytří, aby spěchali. Stříhat šaty pro nejvyššího a nejmocnějšího císaře bylo přece ze všeho nejdůlžitější.Jejich hra na předstírání trvala ještě celý další týden. Na konci sedmého dne šli za císařem a sdělili mu, že nyní jsou připraveni k první zkoušce.
„Přinesli jsme vám ukázat dosud nehotový oblek, pane," řekl jeden tkadlec. „Uvidíte sám, jak nádherně vypadá, i když na něm bude ještě hodně práce."
Chudák císař se chabě usmál, jak mu tlustý tkadlec zvedl ruce. Vůbec nic neviděl. Ale věděl, že ostatní, kteří si svá místa u dvora zaslouží, šaty viděli a práci tkalců chválili. Ať se děje cokoliv, nikdo z jeho dvořanů nesmí poznat, že on sám nic nevidí - nic, ani nitku z toho drahého hedvábí do látky vetkaného!„Ten oblek je skvělý/' řekl nadšeně. Přijďte dnes odpoledne do mých komnat, vyzkouším ho."
Podvodníci byli se slovy císaře spokojeni a odcházeli. Nesli neviditelný oblek, jako by to byla nejvzácnější věc na světě.
Příští hodiny strávil císař nervózním čekáním na tkalce. A když přišli, trpělivě stál a usmíval se, zatímco mu oni zkoušeli neviditelnou vestičku a kalhoty-
„Jak se cítíte, pane?" otázal se jeden.
„Kalhoty bychom mohli trošku zabrat," řekl druhý.
„Dobře, ale jen trošičku," přikývnul císař a stále se usmíval.
Tkalci mu přislíbili, že šaty budou hotovy včas pro chystaný velký průvod.Všichni lidé měli stát kolem cest, aby viděli císaře v jeho nádherných nových šatech. Tkalci se ale průvodu zúčastnit nechtěli. Místo toho běželi do svého domu. Tam už na ně čekala všechna jejich zavazadla, plná zlata, stříbra a hedvábných nití. Podvodníci je popadli a spěchali z města.
Jaký to byl směšný pohled na pošetilého císaře, když se vydal ulicemi! Žádný z jeho poddaných se však neodvážil ani jen pousmát - dokonce ani když jeden z dvořanů předstíral klopýtnutí o císařovu vlečku!
Až pak se ozval dětský hlas: „Podívej se, tatínku! Podívej! Náš mocný císař na sobě nic nemá!"„Buď zticha," šeptal jeho otec. Ale lidé kolem už se začínali usmívat, potom pochechtávat a jejich smích sílil, až byl docela hlasitý.
V náhlém poznání marnivý císař pochopil, že byl oklamán a podveden. Ale protože to byl mocný císař, s modrou krví v žilách, zvednul hlavu a kráčel dál a dál celou tou dlouhou ulicí.