Můj život byl díky Radimovi, mému manželovi, naprosto bezstarostný. Radim totiž dost vydělával. Sice byl často pracovně na cestách a v prvních letech manželství ho děti vídaly jen o víkendu, přesto se o nás vzorně staral. Měli jsme dva syny, Vítka a Filipa. Po narození toho mladšího jsem se musela vzdát své práce kosmetičky, protože se narodil s malými plicními laloky. Sice se to pozvolna zlepšovalo, ale přesto stále vyžadoval naši plnou péči. Kvůli němu jsme nevědomky zanedbávali o tři roky staršího Vítka. Vítek vypadal, že si z toho nic nedělá, nikdy s ním nebyl problém, byl samostatný a taky dobrý student. Zdálo se nám, že chápe, kolik máme s Filipem starostí a akceptuje to.
Filip a Vítek na sobě ze začátku dost viseli, ale když na Vítka přišla puberta, šli každý jinou cestou. V té době se mi Vítek odcizil. Přicházel a odcházel, aniž by řekl, kam jde a s kým. Já to nechávala být — ze začátku mi to nepřišlo zvláštní, později jsem se bála ptát. Už jsme si s Vítkem byli příliš vzdálení.
Ale Vítek vypadal pořád spokojeně — zřejmě díky Zuzaně, jeho první velké lásce. Zuz-ka vnášela do jeho života harmonii. Měli jsme ji všichni moc rádi, byla tak plná života. Byli nerozlučitelní, ti dva k sobě prostě pa-
třili. Byli spolu, i když Vítek odešel studovat práva a našel si při studiu práci v jedné renomované právní kanceláři. Tenkrát všechno vypadalo tak skvěle.
Všechno se pokazilo tehdy, když můj táta, který si chtěl uspořádat své věci, věnoval klukům hezkou sumu peněz. Filip si je uložil na účet, ale Vítek si postavil hlavu: „Děda chce, abychom se sami rozhodli, co s tím. Za ty peníze si koupím auto," rozhodl se.
Koupil si ojetý sportovní vůz. Nelíbilo se mi to, nesouhlasila jsem s tím, ale nezmohla jsem nic. Byly to Vítkovy peníze a Vítkovo
rozhodnutí. A Vítek byl novým vozem nadšen. Ještě dnes vidím jeho šťastný výraz, když v něm přijel, ještě dnes slyším ten Zuzky zvonivý smích, když do něj poprvé nastupovala. „Buďte opatrní," volala jsem za nimi.
Pozdě v noci nás vzbudila policie. Vítek způsobil nehodu, při které se lehce zranil. Jeli jsme za ním do nemocnice: byl v bezvědomí, měl zlámané kosti a utrpěl otřes mozku, ale prý se z toho rychle dostane, říkal lékař. To chudák Zuzana na tom byla podstatně hůř. Její stav byl vážný, nedařilo se zastavit vnitřní krvácení, ani po několika operací se to nezlepšovalo.
Když jsem se to dozvěděla, dusila jsem se výčitkami. Stáli jsme s Radimem nad postelí našeho syna, stejně jako Zuzančini rodiče stáli nad její postelí. Jak jim asi bylo, když věděli, že za její stav může náš syn. Když nás potkali, sklonili hlavu a nemluvili s námi. Raději se nám vyhýbali. Přitom by nám tak pomohlo, kdybychom mohli poprosit o odpuštění a vyjádřit jim slova útěchy. Ale jak dát útěchu, když člověk sám žádnou nemá?
Po týdnu Zuzana zemřela. Pane bože, nedokážete si představit, jak nám bylo. I já i Radim jsme si to kladli za vinu — neměli jsme Vítkovi ty peníze dávat, měli jsme mu to auto rozmluvit. Bylo to příšerné. Nad celou naší rodinou visel stín Zuzančiny smrti.
A neulehčilo se nám, ani když policie zjistila, že Vítek za nehodu nenese vinu, že neměl šanci vyhnout se tomu předjíždějícímu náklaďáku. V hloubi duše jsme si pořád říkali, že třeba kdyby Vítek nejel tak rychle...
Že Zuzka zemřela, jsme Vítkovi neřekli. Nechtěli jsme ho rozrušit. Teprve, až když byl z nejhoršího venku a znovu se zoufale ptal po své přítelkyni, mu to Radim prozradil. Já k tomu neměla dost sil.
Bylo vidět, že mu ta zpráva vyrazila dech. Ale neplakal, nekřičel. Jen zbledl a odvrátil od nás svůj obličej. V dalších dnech jako by zka-
meněl. Z jeho tváře se vytratila veškerá barva, z jeho života odešla veškerá energie. Fyzicky se dával do pořádku, psychicky ne. A čím dál tím víc se nám vzdaloval.
Když ho pustili domů, zavíral se do svého pokoje, do kterého nám odpíral přístup. Zamykal se a zpoza dveří se ozývala temná dunivá hudba. Četl knihy o smrti. Báli jsme se o něj, manžel se mu pokoušel domluvit, chtěl ho vzít k psychologovi, ale Vítek dělal, že ho neslyší. Všechny manželovy pokusy o Vítkův návrat do normálu selhaly.
A pak se manžel musel vrátit do práce, zase hodně cestoval a já zůstala doma sama s nemocným Filipem a totálně zdrceným Vítkem, u kterého jsem nevěděla, co si s ním mám počít. Věděla jsem, že se můj syn potřebuje nějak rozptýlit, aby na tu tragickou událost zapomenul. Jenže on veškeré aktivity odmítal.
Proto jsem uvítala, když moje sestra Alice pozvala Vítka do Mexika, kde žila a kde se její manžel staral o velký technický projekt. Myslela jsem, že to by bylo řešení, tam přijde na jiné myšlenky.
Kupodivu i Vítek tento návrh přijal, vypadalo to dobře. Snad také doufal, že v cizí zemi snadněji zapomene. Chtěl odcestovat hned, jak to bude možné.
Na letišti byl Vítek poprvé od nehody uvolněný. Vzal si batoh, políbil mě na tvář, poplácal bratra po rameni a prošel závorou, aniž by se ohlédl. Za čtyři týdny se měl vrátit - a já doufala, že se za tu dobu rána, kterou utrpěl, aspoň trochu zahojí.
Po příletu nám volal, popisoval své dojmy, byl nadšený. Jenže za pár dnů volala i Alice a informovala mě, že ji Vítek neposlouchá.
Prý se hodně pohybuje ve čtvrtích města, kam by ona ani její muž nikdy nevstoupili, a že mu nemůže vymluvit, aby tam nechodil, protože je to tam nebezpečné. Dělala si starosti a já vlastně taky.
Na den, kdy se měl Vítek vrátit, nikdy nezapomenu. Stála jsem na letišti a čekala jsem. V jakém stavu asi Vítek bude?
Jenže Vítek vůbec nepřiletěl. Volala jsem Alici, která mi řekla, že ho odvedla k odbavovacím přepážkám na letišti, ale protože spěchala, nečekala, až bude odbaven.
Od té doby byl Vítek nezvěstný. Pátrali jsme po něm, okamžitě jsme jeho zmizení nahlásili na policici, obvolávali jsme všechny aerolinky, ale bez úspěchu. Vítek zmizel v jedné z nejhustěji osídlených metropolí na světě.
Alice informovala mexickou policii. Když na ně naléhala, řekli jí: „Paní, v tomto městě bydlí osm a půl miliónů obyvatel, denně stovky zmizí a tisíce přibudou. Kluk si chce určitě jen trochu užít. Však on se objeví. A jestli ne, tak... je nám líto."
Doufali jsme, že mají pravdu, že se Vítek ohlásí, až mu dojdou peníze. Pro jistotu jsme mu nechali zablokovat účet. A ono to vyšlo. Vítek se skutečně ohlásil, ale nechtěl mluvit ani se mnou, ani s Radimem. Chtěl k telefonu svého bratra. „Potřebuje peníze," řekl nám Filip pak. „Máme mu je poslat." A pak začal koktat: „Myslím, že se mu nedaří moc dobře. Říkal, že potřebuje peníze na..." Filip se zadrhl, „na drogy."
„Tak to ne," rozhodl manžel a odmítl odblokovat účet. „Takhle ho zpátky nedostaneme." Já ho prosila, ať to udělá, představovala jsem si, jak na tom Vítek asi je, bála jsem se, že žije někde na ulici. Ale manžel řekl, že mu-símě přijít na jiné řešení. Zvažovali jsem, že za ním poletíme, ale sami jsme nevěděli kam — Vítek nám na sebe nenechal kontakt. Pak zavolal podruhé a já ho prosila, ať jde k tetě a půjčí si peníze na letadlo zpět, on se mi ale vysmál a zavěsil.
Pak už nám nezavolal. Umírala jsem doma strachy, nevěděla jsem, kde je, v jakém je stavu a zda vůbec ještě žije. Každou minutu jsem čekala na jeho telefonát a trpěla jsem jako zvíře, když telefon mlčel — a on mlčel dva týdny. Denně jsem volala Alici, zda se jí Vítek neozval, ale sestra o něm také nic nevěděla.
Pak nám zavolali z českého konzulátu v Mexiku. Úředník mi sděloval, že můj syn málem zemřel na předávkování. Teď je v nemocnici, ale budou ho ošetřovat jen tehdy, bude-li to zaplaceno. Zatím za něj zaplatili zálohu, ostatní je prý na nás.
Ted už mě nic nemohlo zadržet. Zamluvila jsem nejbližší let. Na letišti mě čekala Alice a spolu jsem hned zamířili do nemocnice, která ležela na okraji jedné chudinské čtvrti. Bylo to tam strašně špinavé. Cítila jsem se tak bídně, když jsem viděla, v jakých podmínkách se Vítek ocitl. Všude špína, nezájem, přišlo mi to tam hrozně nedůstojné.
A Vítek? Byl neuvěřitelně bledý, skoro až průhledný, jeho oči byly temné jako hluboké jeskyně, byl vychrtlý, zanedbaný, měl zašmodrchané vlasy, popraskané rty. Jeho ruce neklidně bloudily po tvrdé pokrývce, měl proleženiny a byl dehydrovaný. Měl horečku a halucinace.
Byl to šok, ze kterého jsem se ale musela rychle probrat, abych se o svého syna mohla postarat. Navlhčila jsem mu rty, dala mu napít čaje a vody, umyla ho a vytřepala mu postel. Když se potil, otírala jsem mu čelo, když sténal a házel sebou, držela jsem ho za ruku a mluvila na něj.
Trvalo několik dnů, než mě poznal. „Mami," zašeptal se široce otevřenýma očima, „co tu děláš?"
Dali mi k němu do pokoje lehátko a dali nám dokonce zástěnu, abychom byli odděleni od ostatních v pokoji. Lékař mi řekl: „Paní, my Mexičané si Evropanů vážíme. Já osobně jsem v Evropě studoval." Zeptala jsem se ho: „Co myslíte, kdy si mohu Vítka odvézt?"
Povzbudivě se na mě podíval: „Čím dříve, tím lépe. Jen počkejte ještě několik dní, až trochu zesílí, pak si zamluvte let."
Mezitím jsem byla na oddělení známá jako „evropská maminka". Chodili se na mě dívat, jak pečuji o svého syna. Dětští pacienti přicházeli s velkýma a smutnýma očima, které hledaly trochu lásky. Většinou to byli sirotci. Shromáždila jsem je kolem sebe a s bolavým srdcem jsem jim zpívala české písničky. Hladila jsem je, kupovala jim medové bonbóny a zkoušela jsem jim dodat odvahu. Zní to melodramaticky, ale když se podívám zpátky, nechtěla bych tenhle čas vymazat. Díky němu můj život dostal nový smysl.
Vítek byl ještě slabý, ale jeho obličej měl znovu barvu a jeho hlas byl silnější, když se mě jednoho dne zeptal: „Mami, kdy poletíme domů?" A pak se začal omlouvat: „Já vím, že jsem vám přidělal spoustu starostí. Je mi to líto. Nenáviděl jsem vás — kvůli Filipovi. Za to, že jste ho měli raději než mě. A pak ta záležitost se Zuzanou. Strašně mě to bolelo."
Bylo pro mě strašné slyšet ze synových úst výčitku, kterou jsem se sama často trápila. Zavřela jsem oči a mezi víčky mi tekly slzy.
Do té doby jsem u postele svého syna tváří tvář jeho fyzické bídě neplakala, ale teď už jsem neměla sílu svou bolest potlačovat.
„Vítku," vzlykala jsem, „to nesmíš říkat. Vždycky jsme tě milovali. Já i táta. Až budeš jednou sám mít děti, uvidíš, že člověk je vždycky více s těmi, které jim dělají starosti a které potřebují, aby se jim člověk více věnoval. Je mi to líto, odpusť mi." A můj syn mě objal a plakal mi v náručí.
Český konzulát nám ještě jednou pomohl s penězi na cestu. Pak už šlo všechno velmi rychle. Dokonce jsem zorganizovala sanitku, která nás odvezla na letiště, podpírala jsem svého syna, když jsme nastoupili do letadla, a byla jsem rozhodnutá, že během dlouhého letu mu budu pomáhat s bolestmi a projevy závislosti.
Teď vedle mě leží na sedadle, vychrtlý a vysílený, plný výčitek a studu. Nevím, jestli se nám doma podaří vést s Vítkem nový život, jestli sám bude mít sílu přemoci svou závislost, ale máme aspoň naději. A tu snad dokážeme využít.
Kapitán letu právě hlásí, že počasí v Česku je mírné a slunečné. To je dobré znamení.
Julie, 45 let •