slední noc před odletem vůbec nemohla usnout.
Na letišti jsme s Jitkou přešlapovaly o dobré dvě hodiny dřív. A tam jsem si ho také všimla.Vypadal jako filmová hvězda. Vysoký, urostlý brunet s okouzlujícím úsměvem. „Koukej, ten je, co?" pošeptala jsem Jitce.
„To bude nějaký herec nebo manekýn, nic pro nás," odpověděla mi Jitka. Měla pravdu. Byly jsme úplně obyčejné holky, žádné šeredky, to ne, ale prostě jsme ničím nevynikaly. Ostatně, měly jsme zrovna trochu jiné starosti. Byl to pro nás pro obě náš první let, a tak jsme byly trochu nervózní. Dokonce jsme se pohádaly, kdo z nás dvou bude sedět u okénka. Nakonec to Jitka vyřešila: „Teď já a ty na zpáteční cestě."
Souhlasila jsem. Let byl úchvatný a klidný a znamenal pro nás ohromný zážitek. Ani moře nás nezklamalo. Nejprve jsme ochutnaly, zda je skutečně slané, a pak se vrhly do jeho vln. Přeskakovaly jsme je a podpla-vávaly, lovily mušle. Prostě jsme řádily jako malé děti. Pak jsme si unaveny lehly na vyhřátý písek a chytaly bronz. j
Druhý den nás sice trochu pálila červená ramena, ale zato jsme si připadaly jako zkušené mořské vlčice. Jitku pozval na projíždku na šlapadlech jeden hezký mladý Bulhar a já si krátila chvíli pozorováním lidí na pláži. Náhle jsem uviděla, jak nedaleko ode mne v partě kluků vykukuje jeden mně povědomý obličej. Byl to on. Ten krasavec z letiště. Nenápadně jsem ho pozorovala. Zajímavé bylo, že se v jeho blízkosti nepohybovala žádná dlouhonohá kráska, dokonce vůbec žádná bytost ženského pohlaví. Vtom se naše pohledy setkaly. Zrudla jsem a sklopila oči do písku. Za pár vteřin padl na moji osušku nějaký stín.
Zvedla jsem hlavu a u nohou mi stál on, filmová stár. Věnoval mi jeden ze svých okouzlujících úsměvů: „Ahoj, já jsem Adam," představil se.
„Markéta," hlesla jsem.
Šli jsme si spolu zaplavat a pak mne pozval na zmrzlinu. Večer jsem s ním dokonce měla rande! Měla jsem jen jednu starost, jak to jenom sdělím Jitce. Nechtěla jsem, aby zůstala večer opuštěná na našem hotelovém pokoji. Nakonec to Jitka vyřešila za mě. Po obědě jsme držely odpočinkovou siestu a na chvíli jsme se ukryly před palčivým sluncem do stínu našeho pokoje.
„Ty, Markéto," začala opatrně Jitka a lakovala si přitom nehty na nohou ohnivě rudým lakem, „víš, je mi to hloupé, ale ten Bulhar mě pozval, ať s ním jdu večer tancovat. Já tě tu ale nechci nechat samotnou, tak nevím, co mám dělat."
Vyprskla jsem smíchy, až se Jitka po mně udiveně podívala. „Promiň," omlouvala jsem se a přitom jsem si utírala slzičky smíchu, které mi stékaly po tvářích. „Já už taky na večer něco mám, jen jsem nevěděla, jak bych ti to řekla." Poté jsem Jitce vyprávělasvoje dobrodružství s Adamem, které jsem prožila, zatímco ona brázdila širé moře na šlapadle.
Jitka nevěřila svým uším: „Cože, ten krasavec? Ty mě taháš za nos, viď? Říkáš, že fakticky? Tak to je teda něco."
A bylo. Začala moje týdenní romantická bláznivá láska ozvučená šuměním moře a nočním bzučením komárů. Těch pár dnů bylo jakoby vystřižených z románu, tak vzdálených mému všednímu životu. S Adamem jsem brouzdala ruku v ruce po písčité pláži, cítila, že na nás ulpívají pohledy dívčích a ženských očí a ve všech jsem četla závist. Vždyť hezčího kluka by marně hledaly široko daleko! Ale Adam byl můj, jen můj, já se s ním vodila za ruku a skoro se jsem se u toho
vznášela jako mořská nymfa. U stánku mi Adam koupil náhrdelník z mušliček a něžně mi ho ovinul kolem krku. Jestli někde existuje nějaké nebe, musí to tam vypadat stejně. Vždyť Adam byl krásný jako nějaký bůh. Byla to pohádka, byl to sen.
Jenže každá pohádka jednou skončí, a pomalu končila i moje dovolená. Blížilo se loučení. Adam mě ale překvapil. Sdělil mi, že bydlí ve městě nepříliš vzdáleném od mého bydliště.
„Mužem se scházet dál," ujišťoval mě, „ne sice každý den, ale tak jednou za čtrnáct dnů určitě. Já tě mám opravdu moc rád a nechci už žít dál bez tebe." A dal mi svoji adresu i telefonní číslo.
Byla jsem štěstím bez sebe. Adam mě pobláznil, očaroval tím svým úsměvem. Předposlední den našeho pobytu odjela Jitka na výlet do Varny a my dva s Adamem jsmevyužili její nepřítomnosti a milovali jsme se v našem hotelovém pokoji.
Jitka se vrátila celá nadšená. Sedla si na postel, vyzula tenisky, položila unavené nohy na židli a jemně si je oběma rukama masírovala. Při tom mi sdělovala: „Byla to paráda. Udělala jsi chybu, že jsi nejela."
Ani Jitce jsem nesvěřila své tajemství
Poté shodila nohy na zem, přitáhla si k sobě tašku, zalovila v ní a pokládala na stůl věci, které si koupila: láhev bulharského koňaku, flakónek s růžovým olejem, červený vyšívaný ubrus...
Pochválila jsem jí všechny ty suvenýry a o mně a Adamovi ani muk. Bylo to moje tajemství. Když se mě ptala, co jsem dělala celý den, řekla jsem jí, že mě nějak bolela hlava, možná mám trochu úpal, tak jsem radši odpočívala, abych byla zítra fit na cestu. Nevím, jestli mi Jitka věřila, ale tvářila se, že ano.
Na letišti mi Adam vtiskl letmý polibek na rty a konejšil mě: „Nebul, přece se za párdní uvidíme. Hned jak přijedu domů, tak ti napíšu."
Byl ještě krásnější než tehdy, když jsem ho uviděla poprvé. Tmavé vlasy rámovaly opálený obličej, ze kterého svítily šibalské oči. Jen my dva jsme věděli, co se mezi námi stalo. Při představě, že ho pár dní neuvidím, se mi chvělo srdce nevýslovným smutkem.
Vrátila jsem se domů. Zase jsem pomalu vplouvala do kolotoče všedních dnů. Uplynul týden, dva, Adam se neozýval. Poslala jsem mu pohled, pak dopis, žádná odpověď. Jitce chodily dopisy z Bulharska jeden za druhým a já pořád čekala marně. Začalo mi už blednout opálení a pořád nic. Zkusila jsem mu zavolat na číslo, které mi dal.
„Tady žádný Adam nebydlí," odpověděl mi nepříjemný ženský hlas. Zůstala jsem, jako by mne opařil. Co to má znamenat? Pak mi to začalo docházte: Adam mi lhal! Nedokázal mi říct, že náš románek nemůže pokračovat, protože doma někoho má, možná, že je i ženatý.
Jitka mne utěšovala: „Třeba to byla jeho máma a nechce, aby ho furt otravovaly nějaký holky. Víš přece, jak vypadá, je až výjimečně hezký."Právě, že jsem to věděla. Té své báchorce snad ani Jitka nevěřila. Chtěla mě potěšit, a toho jsem si moc cenila. Byla to moje nejlepší kámoška. Ta by mě určitě nikdy nepodvedla.
Za nějaký čas jsem měla náhodou cestu do města, kde údajně Adam bydlel. Vyřídila jsem svoje záležitosti, ale do odjezdu autobusu mi zbývala ještě fůra času. Tehdy mi hlavou problesklo: Zkusím najít Adama. Věděla jsem, že mě vodil za
nos, už jsem se s tím téměř vyrovnala, ale aspoň celou :| tu záležitost nějak oficiálně
ukončím.
Ptala jsem se několika lidí, ale ulici „U Přívozu" f Si mjjf nikdo neznal. Už jsem to téměř chtěla vzdát, když jsem si všimla jednoho pána, vypadal moudře, as' j^0 profesor gymnázia v důchodu. Měl brýle, šedivou bradku, na vodítku vedl psa a v druhé ruce držel noviny. Ten to tu bude určitě dobře znát. A tak jsem si dodala odvahy a zeptala se ho.
Pohlédl na mne přívětivýma modrýma očima a stejně přívětivým hlasem prohlásil: „Samozřejmě, že to tu znám. Vždyť jsem se tu narodil a prožil tu celý život! Já tu znám každý kámen, slečno." „A ulici U Přívozu?"
Usmál se na mě, zavrtěl hlavou a řekl: „Milá slečno, v tomhle milém, příjemném a starobylém městečku máme téměř vše. Výstavní síň, kino, koupaliště, dokonce i muzeum. Nikdy tu ale netekla žádná řeka. Tak kde by se tu, proboha, vzala ulice U Přívozu?"
Od té doby už uplynulo čtyřicet roků. Jsem šťastně vdaná, máme tři děti a čtyři vnoučata. Adama jsem už nikdy neviděla. Náhrdelník z mušliček jsem dávno ztratila nebo ho možná roztrhaly děti, už ani nevím. Ale na moře jsem nezanevřela, pořád ho miluj u. Jezdíme k němu s manželem obrok. Letos s sebou vezmeme i nejstarší vnouče. Už se moc těší a já už musím začít balit kufry. Pozítří odlétáme. Do Bulharska.
Markéta, 59 let •