Já jsem to však vnímala jinak. Pavlína byla moje vymodlené dítě. Než se mi podařilo otěhotnět, protrpěla jsem si spoustu proplakaných nocí. Proto jsem si ji užívala, jak jen se dalo. Kolikrát mě jen manžel upozorňoval na to, že se na ni nemám tolik upínat. „Nemůžeš tu holku pořád hlídat. Vždyť už je dávno dospělá. Co budeš dělat, až jednou odejde?" Mávla jsem bezstarostně rukou.
Ta budoucnost se mi zdála tak vzdálená! „Ale co by se stěhovala? Vždyť je tady místa dost. Můžou bydlet u nás." S Tomášem Pavla chodila skoro pět let a já ho měla ráda. Byl hodný, milý slušný a Pavlínku měl moc rád.
Když dcera skončila školu a poté i dvouletou nástavbu, našla si práci na místním městském úřadě. A po půl roce se s Tomášem rozhodli, že by chtěli spolu žít. Obešli pár menších bytů, jeden si vybrali a vzali ho. A tak se mi Pavlínka odstěhovala. Sice jen na druhý konec města, ale pro mě to bylo jako na druhý konec světa. Chyběla mi a byla jsem nervózní z toho, že ji nemám na očích.
„Ahoj, Pavlínko, jak se máš? Nechceš přijít? Udělala jsem tvé oblíbené francouzské brambory," vytočila jsem její číslo hned druhý den nato, co poprvé spala ve svém novém bytě.
„Dneska? Mami, vždyť my budeme celý den vybalovat. Na jídlo si někam zajdeme. Pak ti zavolám, jo? Pa," vyhrkla a pak už byl telefon hluchý.
Vstoupila jsem do jejího pokojíčku. Byl najednou tak tichý a bez jejích věcí tak prázdný. Udělalo se mi smutno. „Neboj, Pavlína se o sebe dokáže dobře postarat. Pojď, dávají ten tvůj seriál," obejmul mě manžel a odvedl mě do obýváku. Tentokrát jsem však nedokázala vnímat děj, pořád jsem musela myslet na svou dceru.
Příští víkend nás Pavla pozvala na oběd. Kuchyň i obývák už měli vymalovaný a zařízený, s tím ostatním si zatím hlavu nelámali.,A to budete spát tady na tom gauči?" zeptala jsem se nevěřícně. Vypadal tak nepohodlně. „No, zatím. Než si našetříme na pořádnou postel," odpověděl mi Tomáš.
„Pavli, to nemyslíš vážně. Vždyť to nemá pořádnou matraci. Zničíš si záda. Víš co, my ti přivezeme tvou postel, na té se ti bude spát jako v bavlnce," začala jsem hned organizovat záchranu své dcery.
„Ak mami. Já ji tady nechci. Ani bychom ji neměli kam dát. A navíc mně to takhle vyhovuje," napomenula mě.
Oběd byl dobrý, dcera umí skvěle vařit. To má po mně. Už od malička jsem ji k tomuto umění vedla. Jenže po obědě jsem měla neustále tendenci se jí nějak vnucovat. „Ukaž, já ti s tím nádobím pomůžu. Vy tady máte tak škaredý dřez. A ta kuchyňka linka, ta se snad za chvíli rozpadne. Já ti nevím, holka, nechcete raději bydlet u nás?" naříkala jsem nad jejich nuzným zařízením.
„Ne, nechceme," odsekla Pavla. Když ale uviděla můj náhle zasmušilý obličej, změnila tón. „Maminko, my jsme spokojení. Vážně. Je nám tady dobře. A neboj, budu vás s tátou navštěvovat, jen co budu mít čas."
Dali jsme si kávu a zákusek, pak víno na přípitek na nové bydlení našich mladých a pak jsme v mírně pokroušené náladě odcházeli domů. „Myslím, že si dobře vybrala," poznamenal manžel, když odemykal dveře našeho bytu.
„Co?" vytrhl mě se zamyšlení. Právě jsem uvažovala nad tím, že bych upekla bábovku a v pátek ji Pavle přivezla.
„Že si ta naše holka nakonec vybrala dobře. Vypadá spokojeně." Mirkovi naše dcera evidentně vůbec nechyběla. Byl rád, že je šťastná, ať už je kdekoli.
V pátek jsem směle zazvonila u dceřiných dveří. „Dobrý den, paní Langrová. Pavla není doma, je na břišních tancích. Chcete jít dál?" přivítal mě její Tomáš.
„Ahoj. To mě mrzí, že není doma. Chtěla jsem si s ní popovídat. No, přivezla jsem vám bábovku, tak si dejte," podala jsem Tomovi balíček a odešla do auta, zklamaná a roztrpčená, že jsem svou dceru nazastihla. A pak jsemdostala nápad. Břišní tance se určitě pořádají v místním Dělnickém domě.
Čekala jsem tam na Pavlu asi půl hodiny. „Ahoj, mami, co tu děláš?" byla zaskočená.
„Chtěla jsem tě vidět. Nezašla bys se mnou do kavárny?"
„Víš, já už mám něco domluvené. Jdeme s Tomášem na nějaký večírek," omluvala se.
„Tak přijďte v sobotu na oběd."
„No, to asi nepůjde. Jedeme se známými na chatu a přijedeme až v neděli večer. Já se stavím přes týden, jo?" A už se rychle otáčela, že poběží domů.
„Tak já tě alespoň svezu," volala jsem za ní, ale Pavla jen mávla rukou. „To je dobrý, půjdu zkratkou."
Domů jsem přijela celá rozmrzelá. Nic mě nebavilo. Cítila jsem se najednou nepotřebná a nevyužitá. Bohužel, pracovat nemůžu, mám těžkou cukrovku a už dávno mi přiřkli invalidní důchod. V sobotu dopoledne jsem pocítila velkou touhu Pavle zavolat. „Dneska jela Pavlínka s Tomášem na nějakou chatu. Ani nevím s kým. Zavolám jí, jestli už dojeli a kde to vlastně jsou," utrousila jsem, když jsme s manželem připravovali oběd.
„Prosím tě, nech tu holku alespoň na chvíli na pokoji. Co jí chceš pořád volat?" Mirek už byl z těch mých řečí nevrlý.
„Jen tak. Pár minut hovoru s vlatní matkou, to jí snad neublíží, ne?" rychle jsem vytočila telefonní číslo, kdyby mi náhodou manžel vytrhl sluchátko z rukou. Ale Pavla to nebrala. Ozvala se mi hlasová schránka. Namluvila jsem tam pár vět a čekala, až se ozve zpátky. Jenže marně.
Začala jsem být nervózní. „Co když se jim něco stalo?" začala jsem panikařit. „Měla mi aspoň říct, kam jedou. Jak ji teď budeme hledat?" „Už toho mám akorát tak dost!" zakřičel Mirek, až zacinkaly skleničky v sekretáři. „Přestaň ji pořád tak sledovat. Najdi si nějaké zájmy, koníčky. Nemůžeš jí přece pořád volat, pořád za ní chodit. To se nedělá."
Jenže já si nedala říct. Nemohla jsem si pomoct. Pavla mi neskutečně chyběla. A já ji pořád viděla jako malou holčičku, jak si vesele hraje s panenkami, jak jí čtu pohádky. Ach, co jsem si vytrpěla, když ji přepadla puberta a už nebyla tak sdílná jako dřív. Už se minesvěřovala, byla drzá, věčně nebyla doma. Pak se naštěstí zklidnila, zmoudřela a zase se z nás staly spojenkyně a kamarádky.
Můj stesk po dceři trval tři měsíce. Nakonec z těch mých věčných návštěv a telefonátů byli nervózní všichni. Manžel, který doma neslyšel nic jiného než to, jak se asi má Pav-línka, že doma by se měla lip, co asi dělá, co nedělá, co by měla dělat a hlavně jak je na mě nepříjemná a zlá. Pavla, ta se se mnou v poslední době moc nebavila, odpovídala vyhýbavě, kolikrát mi nezvedla telefon. A Tomáš s mou dcerou věrně držel basu.
Nakonec z mé přehnané péče byli všichni nervózní
A pak přišly mé narozeniny. Pozvání na slavnostní oběd Pavla naštěstí neodmída. Byla jsem štěstím bez sebe a vystrojovala jsem a vy-chystávala nejrůznější laskominy, až jsem se přitom málem přetrhla. Jen aby se u nás měli mladí dobře. Třeba si to ještě rozmyslí a přestěhují se nakonec k nám.
Jakmile jsme doobědvali, Tomáš najednou odešel. „Neboj, za minutku je zpátky," uklidnila mě dcera. A opravdu. Nebylo to sice za minutku, ale netrvalo to taky ani čtvrt hodinky a Tomáš zazvonil, v ruce držel velkou krabici převázanou mašlí.
„Tak, mami, to máš od nás k narozeninám," mrkla na mě spiklenecky dcera a položila velku krabici na zem. Něco se v ní pohybovalo. „No, jen ji otevři," pobídla mě.
Opatrně jsem sundala víko a pomalu jsem nahlížela do krabice. Jaké bylo mé překvapení, když v ní našla malé chlupaté klubíčko, které se tak bojácně a nevinně koukalo.
„To je, mami, tvůj nový kamarád, můžeš si ho pojmenovat, jak chceš. Tak jak se ti líbí?"
Nikdy jsem v bytě zvířata nechtěla. Ani křečka, morce, psa, dokonce jsem dceři nepovolila ani rybičky. A ani jsem to se zvířaty neuměla. Ale tenhle pejsek se mi docela líbil.
Dcera to vyřešila šalamounsky, to musím uznat. Měla jsem teď novou zábavu. Bení-ček se brzy stal mým sluníčkem, neustále se dožadoval mé pozornosti, musela jsem ho třikrát denně krmit, a tak jsem třikrát denně krájela rohlíky na malé kousíčky, máčela je v bílém jogurte a pak jsem pozorovala, zda můj kamarád všechno spapal. Musela jsem s ním chodit na procházky a taky jsem mu nakoupila hromadu psích hraček. Ale stejně si nejraději hrál se mnou. Teď už jsem mnohem klidnější. O dceru mám samozřejmě pořád ještě velkou starost, volám jí a navštěvuji ji, ale Beníček mi vnesl nový smysl do života. Teď už se zase cítím potřebná a užitečná.
Hana 54 leť •