Rozumím tomu, ze se časy mém, lidé žijí jinak a neradi sedí doma. Mají spoustu práce a nedostatek času. Já si chci ale žít po svém, pěkně v klidu. Tohle moje snacha nedokázala pochopit. Během každého našeho setkání mi vyčítala můj způsob života.
Když jsem jednou jí a synovi přinesla švestkový koláč, řekla: „Mami! Proč to děláte? Trávíte úplně nesmyslně celé hodiny u plotny. Vždyť ten švestkový koláč si můžete koupit! Tolik času ušetříte!"
„A co bych s tím časem, prosím tě, dělala?" zajímalo mě.
„Přece je tolik možností!" vykřikla. „Existují kina, divadla, knížky! Kdybych byla na vašem místě já, věděla bych, co mám dělat. A dělala bych něco smysluplného!"
Podle ní jsem dělala věci postrádající smysl, jenže mě právě ty věci uspoko- jovaly. Například, když se mi povedlo * upéct maso, které mělo svrchu křupavou kůrčičku a vevnitř bylo krásně šťavnaté, cítila jsem se, jako bych vyhrála mistrovství světa. Prostě a jednoduše, milovala jsem vaření.
Radši jsem Soně přestala podstrojovat, abych ji nemusela poslouchat. Aspoň někdo ale moje kuchařské umění dokázal ocenit. Na našem patře bydlel mladý muž, kterému jsem občas zanesla ochutnat něco dobrého. Z něj jsem měla velkou radost! Oči se mu vždycky rozzářily, když mě viděl ve dveřích
s balíčkem přikrytým alobalem! A jednou dokonce řekl: „Víte co, paní Helenko? Já si vás asi vezmu za ženu!"
„To tak!" zasmála jsem se. „Já už jsem jednoho manžela měla a stačí mi to na celý život!" Takhle jsme si sem tam poklábosili.
Jednou na mě můj mladý soused zazvonil, vypadal, jako kdyby zešílel. „Paní Helenko! Musíte souhlasit!"
„Ale s čím?!" skoro jsem se vyděsila.
„S prací v televizi!" vyhrknul.
„Pane Tomáši, vy jste se asi zbláznil" kroutila jsem hlavou. „A co bych tam asi tak měla dělat? Vytírat podlahu?"
„Kdepak!" triumfálně vykřikl. „Byla byste naší hvězdou! Už jsem mluvil se šéfem!"
Vůbec ničemu z toho jsem nerozuměla. „Víte, že pracuji v naší místní kabelové televizi, že?" začal mi pan Tomáš vyprávět celou historku od začátku.
„Vím," kývla jsem hlavou.
„No a včera jsem si vzal do práce tu buchtu, kterou jste mi dala, a nabídnul jsem kousek šéfovi. Snědl asi tři kousky a nějak jsme se o vás začali bavit. Ze vaříte jako anděl, že máte smysl pro humor a taky že dobře vypadáte..." vysvětloval a já jsem se začala červenat jako mladá holka. „No, nejdřív si šéf začal dělat legraci, že k vám pošle na kurs vaření manželku. Ale nakonec jsme dostali nápad, že byste mohla mít v naší televizi svůj pořad! Vaření na obrazovce nebo něco takového!" vykřikl.
Televiznímu šéfovi chutnalo tolik, že mi nabídl práci
A hned mi začal vysvětlovat, jak by to asi mělo vypadat. A že bychom napřed začali jedním pořadem týdně.
„Rozhodně by to bylo vysílané večer," konstatoval. „Aby se už všechny ženy stihly vrátit z práce. Paní Helenko, musíte s tím souhlasit, to je skvělý nápad!" řekl nakonec.
Ten den jsem mu neodpověděla. Byla jsem tím tak překvapená, že jsem potřebovala nějakou dobu na rozmyšlenou. A na poradu s někým. Domluvili jsme se, že mu do konce týdne odpovím. Hned další den jsem utíkala za synem.
„Mami! No to je nádhera, to musíš vzít!" vykřikl. Z nabídky, kterou jsem od pana Tomáše dostala, měl větší radost než já.
„A kolik vám budou platit?" vmísila se do našeho rozhovoru snacha. „Na to byste se měla zeptat nejdřív. Určitě hledají někoho naivního, kdo bude dělat za pár korun."
„Pan Tomáš je seriózní, určitě by mě nezneužil," kroutila jsem hlavou. „A kromě toho, vůbec mi nezáleží na tom, abych vydělávala nějaké velké peníze," řekla jsem jí.
„S tím si ani nemusíte lámat hlavu," ušklíbla se. „Nemyslím si, že by ten pořad měl nějakou extra sledovanost. Je tq jen místní ka-belovka a k tomu pořad o vaření! Koho to bude zajímat?" pokrčila rameny.
„Děkuji ti, Soňo," pomyslela jsem si pro sebe. „Ani netušíš, jak jsi mi pomohla. Už přesně vím, co mám udělat."
Hned po návratu domů jsem zaklepala u souseda a řekla jsem mu, že souhlasím. Druhý den jsem s ním šla do televize. A fakt je ten, že na začátku jsem měla velký strach. Všude bylo plno kabelů, kamer, lidé běhali sem tam, jako by je někdo honil...
„To jenom tak strašně vypadá," utěšoval mě Tomáš. „Určitě si na to časem zvyknete."
Abych byla upřímná, pochybovala jsem o tom. Kdybych stále v uších neslyšela Sonina slova, určitě bych odtamtud utekla. Až když jsem začala mluvit s ředitelem, ten strach ze mě trochu spadl. Abych byla přesná, bylo to ve chvíli, kdy se mě zeptal, jaké jídlo bych nabídla do prvního pořadu.
„Víte co..." řekla jsem zvolna. „Muselo by to být něco moc dobrého, ale ne moc složitého, abychom lidi nenudili. Myslím si, že by byla vhodná kachna na pomerančích. Všichni si myslí, že je to strašně složité a přitom to tak vůbec není. Stačí pouze den předem natřít kachnu kořením..." začala jsem mu vysvětlovat recept.
„Ach bože!" povzdechl si ředitel. „Jak já bych si něco takového dal..." dodal zasněným hlasem. „Kachna na pomerančích, první díl. Hned zítra!"
A takhle začala moje práce v televizi. Už po měsíci jsem šla na natáčení úplně uvolněná, protože jsem už věděla, že se nemám čeho bát. Vařila jsem úplně jako doma a ještě u toho mohla vyprávět! Napadaly mě různé věci. A tolik vzpomínek...
Například, když jsem dělala perník, vzpomněla jsem si na to, jak jsem ho poprvé pekla
s mámou. Požádala, abych do něj přidala trochu skořice. Byla jsem tím úkolem tak vzrušená, že jsem jí tam nasypala solidní dávku. Perník vyrostl, hnědnul, jen nějak divně voněl... Potom se ukázalo, že jsem tam místo skořice dala pálivou papriku. Všechno jsem to vyprávěla do éteru, úplně jako bych se bavila s kamarádkou.
Ukázalo se, že se lidem pořad moc líbí! Začali mi posílat dopisy, pozdravy, zastavovali mě na ulici. Všichni okolo mi gratulovali. A jeden den se u mě doma objevila Soňa...
„Tak co pořad, maminko?" zeptala se mě se srdečností u ní nevídanou.
„Ale jde to," řekla jsem klidně. „Víš, jak to je, pár stařenek..."
„No tak, nepřehánějte. Slyšela jsem, že děláte kariéru. Ani nevíte, jakou z toho mám radost," ujišťovala mě.
Podívala jsem se na ni celá překvapená. „Nepotřebuješ ode mě něco?"
„Já?! Ne..." celá zčervenala. „Tedy, vlastně... teď, když o tom mluvíte, vzpomněla jsem si, že se moje šéfová ptala, jestli byste jí nemohla dát recept na to vepřové se švestkami, které jste dělala minulý týden. Nestihla si to napsat..."
Lidem se můj pořad líbí. To je moje největší odměna
„Tvoje šéfová?!" dělala jsem překvapenou. „Tak ona se na mě dívá?! A k tomu sama vaří? Není nějaká divná? Vždyť si přece může koupit všechno hotové!" nemohla jsem si odpustit, abych jí nezopakovala její vlastní slova. Ale pak jsem vzala kousek papíru a napsala jí recept.
„A ještě, prosím, podpis. Kdybyste byla tak hodná..." poprosila Soňa.
Těžko jsem se udržela, abych jí neřekla další uštěpačnou poznámku. Když jsem ale viděla, jaká prožívá muka, pomyslela jsem si, že už dostala, co jí patřilo. A jen doufám, že se z toho ponaučí. Protože každý v životě hledá něco jiného. A není důležité, co to je, důležité je, aby to člověk dělal s láskou. Jestli pracujete ve velké firmě a vyděláváte obrovské peníze nebo doma vychováváte děti nebo celé dny pletete... Pokud tu práci milujete, znamená to, že to má smysl. A dřív nebo později to bude oceněno. Určitě.
Helena, 59 let •