OPILY PSI HLÍDAČ
Každé léto jsem trávila své prázdniny u babičky. Babička bydlela na venkově a její domek střežil ostrý vlčák Aran. Ráno vstával za úsvitu a východ slunce vítal žalostným vytím. Babička se moc nevyspala.
Jednou jsem zatoužila jít se svými kamarádkami na zábavu. Potíž ale byla v tom, že babička mi dala vycházku jen do deseti hodin. Jenže mně už bylo devatenáct pryč a dávno jsem si nepřipadala jako malá holka. Na zábavě jsem se chtěla zdržet mnohem déle, nejmíň do půlnoci. Babička však zůstávala neoblomná. „V deset zamykám branku, a pokud tu do té doby nebudeš, tak si spi, kde chceš!" odmída mé prosby rezolutně.
Pes spal po pivu jako zabitý
Dlouho jsem si lámala hlavu, jak ji obelstít. Do domu jsem se sice mohla dostat otevřeným oknem, ale štěkající Aran by mě prozradil. Přemýšlela jsem, jak psa nenásilně umlčet. „Tak mu dej napít trochu piva," poradila mi kamarádka. „Usne jak Šípková Růženka a vůbec si tě nevšimne. Věř mi, mám to vyzkoušený!" Její nápad se mi zdál trochu divný, ale na nic lepšího jsem nepřišla. V sobotu dopoledne jsem tedy koupila pivo a v podvečer ho Aranovi z půlky nalila do misky. Aran se naklonil nad miskou, pak do ní zabořil hlavu a hltavě pil. Jakmile byl na dně, teskně se na mě zadíval, jako by mě žádal, abych mu do-
lila. Vyhověla jsem mu. To se opakovalo ještě dvakrát, než mi pivo došlo. Potom se Aran mátožně svalil na bok a usnul. Popřála jsem mu dobrou noc a radostně vyrazila na zábavu.
Když jsem se pak před úsvitem soukala oknem zpátky do domu, na zahradě panoval klid jak v hrobě. Vypadalo to, jako bychom ani žádného psa neměli. A protože babička také nerušené chrupkala, zachumlala jsem se blaženě do peřin a okamžitě usnula.
Před desátou ranní mě babička vzbudila; „Vstávej, holka, dneska jsme nějak zaspaly!" cloumala mnou ještě v noční košili. „Představ si, že Aran ještě spí!" Otupěle jsem vylezla z postele a pohlédla k psímu výběhu. Aran tam ležel jak mrtvý, jen hrudník se mu pravidelně zdvihal v rytmu jeho dechu. Potom jsem ujistila babičku, že jsem domů přišla těsně před jedenáctou a že jsem na zábavě nepila. Moje slova ji potěšila, a jakmile Aran kolem poledne konečně otevřel oči, řekla mu spokojeně: „Víš, že to vůbec není špatný, když si takhle schrupneš? Já už se celý roky tak dobře nevyspala!"
Když jsem toho léta od babičky odjížděla, neudržela jsem své tajemství a všechno jí prozradila. Přiznala jsem se, že Aranovi jsem toho večera naservírovala pivečko, aby na mě v noci neštěkal. Protože domů jsem nepřišla v jedenáct, ale mnohem, mnohem později... Babička se nejdřív zachmu-
řila, ale pak jí zacukaly koutky úst. „Takže z toho vyplývá, babi, že pokud se chceš vyspat do růžová, musíš Arana trochu opít. Jinak budeš až do smrti vstávat s kohoutama," řekla jsem žertem na závěr.
Netušila jsem tehdy, že babička si moje slova vezme k srdci. Od té doby totiž každou sobotu dopřávala svému vlčákovi lahvovou dvanáctku. Aranovi náramně chutnalo a ona druhý den mohla vyspávat, jak se jí zachtělo. Mělo to jen jediný háček: bály jsme se, aby se z našeho psa postupně nestal alkoholik. Naštěstí k tomu nedošlo, a tak zůstalo jen při »pijáckých sobotách...
Klára, 24 let