pondělí 13. srpna 2007

Láska v koupelně...


Prý si ženská poradí se samotou lépe než chlap. Ale jakápak samota? Celý den v práci sedím za přepážkou a lidí mám doslova po krk. Doma na mě čekají mí dva neposední kluci, a když konečně večer usnou, jsem ráda, že mám chvíli klid. Jsem prostě obyčejná rozvedená ženská, jedna z tisíce.
Zpočátku jsem ty vzácné chvíle klidu a samoty využívala k neustálému opětovnému rozebírání příčin krachu mého manželství. Kde jsem jenom udělala chybu? Přece mě měl kdysi rád. Proč si jenom našel jinou? V čem byla lepší? Copak jsem vážně tak nemožná? Když to ale k ničemu nevedlo a já pokaždé usínala s pláčem, řekla jsem si, že takhle to prostě nejde dál, a že pokud nechci skončit v blázinci, je nejvyšší čas přestat se zabývat minulostí a zaměřit své myšlenky na věci budoucí, nejlépe na ty praktické. Vylepším si třeba náš byt, napadlo mě. A první na řadě bude koupelna. Ta po rekonstrukci přímo volala. Ušetřit na
ni peníze nebylo ale vůbec snadné. Pro mě to byl úkol téměř nadlidský. Jenže já se rozhodla, že celému světu dokážu, že nejsem takové budižkničemu, taková opuštěná politováníhodná chudinka, která bez chlapa nepřežije. Musela jsem to dokázat hlavně sama sobě, abych znovu získala své ztracené sebevědomí a mohla žít dál. Aby naše rodina, byť neúplná, mohla opět normálně fungovat, aby moji kluci ve mně viděli silnou ženskou, abych jim byla oporou a ne tou roztřesenou neurotickou, kterou jsem se bohužel stala v době, kdy mi manžel suše oznámil, že má jinou a ode mě odchází.
Zrušila jsem tedy dovolenou a kluky vozila na prázdniny k mým rodičům. Naštěstí se jim tam moc líbilo a s dědou a babičkou si to vždycky parádně užívali. Celý
dlouhý rok jsem si nepořídila vůbec nic na sebe. Dokonce jsem si přestala kupovat časopisy. Rozloučila jsem se s masážemi a kadeřníkem, vlasy jsem si zastřihávala sama. Stručně řečeno, škudlila jsem, kde se jen dalo. Až jednou konečně přišel ten den, kdy jsem slavnostně vyrazila do hypermarketu, vybrat si obkladačky.
Ty teď stály v krabicích v předsíni a čekaly, až se najde někdo, kdo by mi je do koupelny položil. Byly modré jako mořská hladina, kterou, pokud to takhle půjde dál, asi už těžko někdy v životě uvidím. No a? Budu mít moře doma v koupelně.
„Paní, vy jste se zbláznila," řekl mi ten pán, kterého mi kolegové doporučili jako šikovného obkladače, poté co si prohlédl naši koupelnu a vyslechl moje požadavky.
Jako rozvedená ženská se dvěma dětmi jsem to neměla moc jednoduché. Zařekla jsem se, že si ve všem poradím sama. Ale ona se někdy chlapská pomoc hodí. A když je z toho nakonec láska, tím lip!
„Za ty peníze, všechno tohle? To vám nikdo neudělá. Sleťte z těch oblak na pevnou zem," dodal, otočil se a odešel.
Nezdálo se mi to zase tak málo, když si spočítám, jak dlouho na ty peníze dřu já. Asi žiju holt opravdu v jiné galaxii. Můj bývalý manžel mi to také tvrdil.
Tak plynul den za dnem. Azurové kachlíky pořád odpočívaly v krabicích a moje sny o krásné koupelně, plné barev a vůní, pomalu braly za své. A jak sny mizely, přicházely pochyby. Pochybnosti o mně samé. Není nakonec pravda, že jsem opravdu k ničemu? Moje sebevědomí se začalo opětovně scvrkávat jako jablečná křížala sušící se v troubě. Co dál? Nezbývalo mi než pokračovat v počítání každé koruny, abych ještě něco naspořila. Ale síly mi už docházely. A do téhle situace se objevil ten člověk. Už ani nevím, odkud se tu vzal, kdo mi ho poslal či doporučil, prostě tu stál a řekl, že to bere. Ze mi tu koupelnu za těch deset tisíc obloží jedna báseň, a to už příští týden. Radostí celá bez sebe jsem ani vteřinku nezaváhala, když jsem vyndávala z peněženky pěti tisícovou bankovku a dala mu ji jako zálohu na potřebný materiál.
„V sobotu jsem tady," řekl ten chlápek, který nebyl ani mladý, ani starý, ani nějak jinak nápadný, vypadal naprosto důvěryhodně a spolehlivě.
Protože zrovna začínaly letní prázdniny sbalila jsem kluky a odvezla je jako obvykle k mým rodičům. Aspoň nebudou překážet. Na venkově bylo nádherně. Pětiletý Jakub se čtyřletým Davidem proběhli dvorek a zmizeli na zahrádce, kde pro ně dědeček zbudoval houpačku. Za chvíli jsem je zahlédla, jak se drápou do koruny staré třešně. Vylítla jsem ze židle jako čertík z krabičky a chystala se vyběhnout na zahradu, abych zabránila jejich pádům, zlomeným nohách, žebrům, otřesům mozku, chirurgickému sešívání roztržené kůže, sepsi, otravě krve a dalším katastrofám.
Máma mě ale chytila za paži. „Jen je nech, Lucko, nemůžeš nad nimi pořád dr-
žet ochrannou ruku. Kluci nějaký ten šrám přežijí, maximálně jim hrozí bolení břicha z těch třešní. Ale ty by sis měla někoho najít," pokračovala maminka a na čele jí naskočily starostlivé vrásky. „To víš, kluci tátu potřebují. Takový ten chlapský vzor. A ty jsi mladá ženská, neříkej, že ti chlap nechybí."
„To teda vůbec ne," odsekla jsem rychle. Přece se k něčemu takovému nepřiznám? Jinak byla máma zlatá, ale ty její řeči... Nejhorší na tom ale bylo, že měla pravdu.
„Já nikoho hledat nebudu. Když má někdo přijít, tak přijde, já nikam nespěchám, já si počkám. A jak vy se máte?" snažila jsem se rychle stočit řeč na bezpečnější kolej.
Žádného chlapa jsem
nechtěla ani vidět. Občas
mi ale bylo smutno...
„Ještě to jde," odpověděla máma, a tím považovala moji otázku za zodpovězenou. Už toho řekla o sobě dost.
Napadlo mě, jestli nejsem náhodou tak trošičku po ní, a musela jsem se usmát. Seděli jsme ve stínu verandy a usrkávali kávu. Chvíli jsme tiše poslouchali kluky, jak řádí na zahradě, a pak se máma zase zeptala:
„A opravdu tu nechceš zůstat, aspoň na pár dní? Taky si potřebuješ odpočinout."
„Nemůžu, přijde mi ten řemeslník."
„Málem jsem zapomněla. Ta tvoje koupelna," uzavřela máma debatu, která jako obvykle skončila v autu, a nabalila mi s sebou alespoň jahodový koláč.
V sobotu, v den, kdy měl řemeslník přijít, se hodiny vlekly nekonečně pomalu. Osm, devět, jedenáct a řemeslník pořád nikde. Zkoušela jsem mu zavolat. Nikdo to ale nebral. „Třeba je někde na cestě, kde není signál," uklidňovala jsem sebe samu. Volala jsem každou půlhodinku a pořád nic. Horké odpoledne přecházelo v nádherný letní vlahý podvečer a mně konečně došlo, že jsem nalítla podvodníkovi. Pět tisíc korun! Co mě to jenom stálo odříkání! Kluci mohli mít zimní boty a i na oblečení by něco zbylo. Nejraději bych se neviděla. To se muselo
m
stát zrovna mně, ženské samoživitelce, co má tak hluboko do kapsy. Celou noc jsem se převalovala na posteli. Měsíc byl zrovna v úplňku a jeho světlo pronikalo škvírami mezi žaluziemi do mé ložnice a já ne a ne usnout. Jak jsem mohla jenom být tak hloupá! Je to se mnou čím dál tím horší. Už se ani nedivím, že mi manžel utekl. Copak se mnou může někdo normální vydržet? Všechno dělám špatně. Tenká noční košil-ka se mi potem lepila na tělo. Je pořád takové vedro nebo mám snad horečku? Když se začalo probouzet ráno, už jsem toho měla akorát tak dost. „Přestaň už konečně," řekla jsem si. „To se přeci může stát každému. Vždyť jsou to jenom peníze."
Měsíční kotouč se pořád ještě rýsoval na blednoucí obloze a ptáci začali zpívat jako šílení, když jsem se náhle rozhodla. Pryč odtud, musím okamžitě pryč! Popadla jsem tašku a rychle do ní napěchovala pár kousků prádla, plavky, svetr a kartáček na zuby. Vyběhla jsem z bytu, jako by v něm hořelo, a upalovala na nádraží. Ještě bych mohla chytit ranní vlak. Když už jsem si vzala ten týden dovolené, aspoň si ho užij u!
Naši vypadali trochu překvapeně, ale byli rádi, že mě zase vidí, a kluci taky. Hned jsem s nimi vyrazila k rybníku trochu se osvěžit. David byl už celý promodralý a drkotaly mu zuby, ale stejně jako Jakubovi se mu z vody vůbec nechtělo.
Mně se taky moc dobře sedělo na břehu pod starou olší s nohama ponořenýma ve vodě. Sledovala jsem blankytně modrou vážku třepetající se nad rákosím, odháněla kousavé ovády a cítila, jak se mi stažené tělo pomalu uvolňuje a duše uklidňuje. Nedalo se však nic dělat, slunce nám stálo rovnou nad hlavou, babička určitě čeká s obědem, dělá králíka na smetaně. Vzali jsme to zkratkou přes humna.
Z kuchyně se táhla libá vůně až na náves. Takhle jsem si už dlouho nepochutna-la. Kdepak, takového králíka dovede jenom moje mamka! Kdyby nebylo té nešťastné koupelny, cítila bych se tu šťastně a spokojeně. Máma dnes nevedla žádné řeči, byla z toho vedra a vaření asi unavená, zato táta měl povídavou náladu.
„Tak říkáš, že nepřišel?" začal vyzvídat podrobnosti. O té záloze jsem radši ani necekla. Pěkně by mi to asi vytmavil. Viděl ve mně pořád malou a hloupou holku. A copak jsem nebyla?! Alespoň jsem se chovala, jako by mi bylo včera deset.
Táta dojedl, odložil příbor, zapil tu dobrotu pořádným douškem vychlazenéhopiva, pochválil mamku a dlouze se zamyslel. „A co takhle Martin Tomeš? To je šikovný kluk. Dělá všecko, i koupelny. A není prý drahý. Znáš přece Martina. Chodili jste spolu do školy, ne?" zeptal se taťka.
Samozřejmě, že jsem ho znala. Jeden čas si na mě dokonce myslel. Ne, že by se mi nelíbil. Ale já už v té době pokukovala po klucích z města. Chtěla jsem pryč z vesnice. Byla tu taková nuda. Město mě přitahovalo jako magnet. Těch obchodů a kaváren, kin a divadel! To by byl úplně jiný život, pořád se tam něco dělo. Ach jo, jak já byla tenkrát hloupá! Teď koukám na tu přírodu kolem, ticho, čistý vzduch a nejraději bych tu zůstala napořád. Život ve městě se mi nevyvedl. Inu, dopadla jsem, jak jsem si zasloužila. Ale copak budu pykat až do smrti?
Tatínek ale pokračoval: „Stejně jsem za ním chtěl zaskočit, potřebuj u poradit, co udělat s tou naší střechou, tak se ho zeptám i na tu tvou koupelnu. On je Martin ochotný kluk, i když to taky nemá zrovna jednoduché, předloni totiž ovdověl. Jeho žena byla nemocná, dlouho se o ni staral, ale nakonec mu odešla. Moc ho to vzalo."
Zamrazilo mě. Že je Martin vdovec, to jsem nevěděla. Chudák. Nejspíš mu taky hodně pomáhají rodiče. Byli vždycky moc hodní, stejně jako naši.
Po obědě vzal děda kluky s sebou na ryby a já jsem pomáhala mámě. Plánovala jsem si, že zítra brzo ráno vyrazím do lesa na houby a na lesní maliny.
„K obědu bude smaženice, uvidíš, mami," slibovala jsem mámě.
Máma mi moc nevěřila, ale já si pořád pamatovala ta místečka, kde rostou praváky, kde křemenáče a lišky. Celý zdejší kraj jsem měla v hlavě. A nejen v hlavě, taky hluboko v srdci. Každou pěšinku, každý kámen, každou tůňku. Ten obraz mi ze srdce žádný podvodník neukradne. Čert vem koupelnu, čert vem toho zločince! Ať se těmi prachy klidně zalkne, stejně mu žádné štěstí nepřinesou. Štěstí se totiž za peníze přece koupit nedá. A já budu šťastná i bez nich. Udělám si hezkou dovolenou v tom nejkrásnějším místě na světě, se svými nejdražšími. Tomu já říkám štěstí!
Dovolená se opravdu vydařila. Týden utekl jako voda a mně se nakonec pochopitelní do města vůbec nechtělo.
„Že já si tenkrát nevzala toho Martina." vyčítala jsem si. „Býval to takový skvěl1.' kluk. Při písemkách z fyziky mi vždycky posílal taháky. Ten by mě určitě nepodvádé. Pozdě ale bycha honit."
Vrátila jsem se do města odpočatá a v i leko lepší náladě, než když jsem z něho př týdnem prchala. V pondělí byl chod v naší ulici už docela pěkně rozpálený, jsem po něm spěchala zasednout do své klimatizované kukaně. Zrovna jsem si vzpomněla na kluky, co asi dělají, nejspíš jsou už dávno vzhůru a vymýšlejí nějaké lumpárny když mi zazvonil mobil. Volal táta: „V sobotu přijedu i s Martinem a pustíme se do té tvé koupelny."
„Jasně v sobotu," bručela jsem. „To už přece znám." Moc jsem tomu nevěřila.
Takové koupelny mi prý
Martin v našem domě
postaví třeba dvě!
V sobotu ráno mě ale domovní zvonek doslova vytáhl z postele. Táta s Martinem stáli za dveřmi, obtěžkáni taškami s nářadím a pytli s cementem. Martin vypada. pořád dobře a tak hezky se na mě usmál, že se mi srdce na pár vteřinek zastavilo.
Martin se dlouho nerozhlížel a pustil se s vervou do práce. A byla radost se na něj koukat. Koupelna se začala brzy rýsovat.
A tak se mi můj sen nakonec přece je-1 nom splnil. Koupelna vypadá úplně jako z katalogu. Vždycky, když se večer ponořím do voňavé levandulové pěny, vzpomenu si na Martina. Vídáme se teď hodně často. To. jestli budeme žít ve městě nebo na venkově. už neřeším. Dávno jsem se totiž rozhodla. Martin má krásný domek se zahrádkou jen pár kroků od mých rodičů. Klukům se tam líbí. Naši mi s nimi aspoň občas pomůžou a já budu mít čas taky trochu na sebe. Jenom té mojí překrásné koupelny je mi přece jenom trochu líto.
„Ale jdi," směje se mi Martin, „takové koupelny ti udělám v našem domku třeba dvě, když budeš chtít!"
Lucie 35 let