Bylo páteční odpoledne. Přišla jsem z práce, nákup jsem dala do ledničky, a pak jsem chodila po tichém bytě a zalévala kytky. Petr měl přijít během půl hodinky, tak jsem si sedla na chvíli na balkon na sluníčko...
Ale sotva jsem zavřela oči, ozval se telefon. „Dobrý den. Tady Modrý penzion pro seniory. Ředitelka Novotná. Paní Váňová, volám kvůli vaší mamince." Zastavil se ve mně dech. Co se stalo? Proboha, co se stalo? „Maminka by vás ráda viděla. Vás a vašeho bratra. Mohli byste v neděli dopoledne přijet?" „Co se stalo? Je nemocná? Upadla?" Představovala jsem si to nejhorší. Mami! Kdy jsem za tebou byla naposledy? Ale vždyť jsi mi nedávno psala, jak se ti tam líbí, že tam máš přátele, že jste byli v divadle...
„Buďte klidná, paní Váňová. Vaše maminka je..." Paní ředitelka se zarazila, toho jsem si všimla, ale hned pokračovala, jako by mě nechtěla polekat, „...vaše maminka je v pořádku, ale ráda by vás v neděli viděla. Požádala mě, abych vám zavolala."
Ředitelka domova říkala/ že musím v neděli přijet
To jsem chápala. Mamka volat nechtěla. Neměla telefony ráda. Celé roky mně a bratrovi tvrdila, že jí telefon připadá, jako by mluvila s někým, kdo už nežije. Stejně jsem měla pocit, že mi paní ředitelka něco tají.
„Paní ředitelko, já vím, že mi to nechcete nebo nemůžete říct, ale prosím vás, řekněte mi to. Maminka je nemocná? Řekněte mi pravdu! Prosím!"
Na druhém konci bylo ticho. A pak paní ředitelka zopakovala to, co mi už řekla před chvílí. „Buďte klidná, paní Váňová. Vaše maminka je v pořádku, ale ráďa by vás a vašeho bratra viděla. Požádala mě, abych vám zavolala a vyřídila vám to."
Cítila jsem, že mi povolují nervy a vyjela jsem. „Ak přece mi můžete říct, proč chce, abychom přijeli!"
„To právě nemůžu, paní Váňová. Uklidněte se, prosím vás." Hlas paní ředitelky mě pohladil. „Vaše maminka si nepřeje, abych vám cokoli říkala do telefonu. Vaše maminka chce vás a vašeho bratra vidět. Víc vám říct nesmím. Přijedete v neděli?"
36
„Samozřejmě, že přijedeme. Před desátou tam budeme."
„Děkuju. Vyřídím jí to. Na shledanou."
Zůstala jsem sedět s mobilem v ruce a s očima plnýma slz. Když Petr za chvíli přišel, seděla jsem tak pořád. Jakmile jsem mu řekla, že je s maminkou zle, podivil se.
„To se mi nezdá, Kateřino. Přece jsi dostala minulý týden od maminky dopis. Kdyby měla nějaké potíže, zmínila by se o nich..."
S hrůzou jsem si uvědomila, že maminčin dopis mám schovaný v kuchyňské lince mezi recepty. Nepřečtený. Dělala jsem tehdy buchty a chystala jsem se dopis v klidu přečíst, až dám kynout těsto, ale přišel Petr a přivedl kolegu a já se ujala úlohy hostitelky. Dopis od maminky skončil v deskách mezi recepty a já na něj zapomněla.
Rozdělala jsem obálku a rychle očima přelétla dvě popsané stránky. Panebože! Vždyť maminka mi to tady píše! Ano! Píše mi, že je těžce nemocná!
V dopise od mé maminky stálo, že má pro mě zprávu, která změní celý náš život. Bála jsem se, že je vážně nemocná...
Petr pokrčil rameny. „Pokuď si to maminka nepřála... Počkej, já to dočtu."
„Je mi šedesát sedm," pokračoval ve čtení, „a svůj život jsem prožila ne vždy tak, jak bych chtěla. S vaším tatínkem jsme měli každý jiné zájmy. Nehodili jsme se k sobě, to jsme oba věděli, ale zůstali jsme spolu. Byl
Svatba
míst
A pak jsem se hlasitě rozbrečela. Petr mi vzal dopis z ruky a podíval se na ďatum.
„Jsou to už tři týdny... to to letí... já myslel, že to bylo před týďnem." Podíval se na mě. „Tys na ten dopis zapomněla, vid?"
Přikývla jsem. „Já... já si ho ani nepřečetla..." Vzlykala jsem a bylo mi líto nemocné maminky a hlavně jsem měla vztek na sebe a na bratra. Stydět bychom se měli!
Petr začal číst maminčin dopis nahlas. „Moji milí. Vzpomínám na vás s láskou celé dny, a když nemohu usnout, vzpomínám na vás i v noci. Nevyčítám vám, že na mě nemáte čas, protože vím, že toho máte hodně. Mně se daří dobře a vy to víte, proto za mnou už nejezdíte tak často. Ale přesto bych vás ráda viděla, protože vám potřebuju říct jednu důležitou věc, která mě nečekaně potkala. Myslela jsem, že se mi podobná věc vyhne. Ale počkala si na mě. Nejprve jsem se vyděsila. Říkala jsem si, že jsem dost stará na to, aby mě potkalo něco takového. Ale teď už vím, že je to něco, co změní můj život. Beru to tak, jak to je. Prostě to přišlo a já před tím neuteču. Ani před tím utíkat nechci."
Petr se na mě podíval a vážně pokýval hlavou. „Je nemocná."
Přikývla jsem a vysmrkala se. „Proč nám to ředitelka nedala vědět dřív? Proč?"
to váš otec, miloval vás a finančně nás všechny zabezpečoval. Života s ním nelituju, protože jsem teď šťastná! Ničeho nelituju a jsem šťastná. Přijeď, Katynko, prosím tě, co nejdřív. Přijeďte s Tondou. Přijeďte společně. Potřebuju s vámi mluvit. Jste moje děti a to, co vám chci říct, byste měli vědět první. Nerada bych, aby to jakkoli změnilo váš život. Líbá tě tvoje mamka."
Okamžitě jsem zavolala bratrovi a řekla mu, co jsem se dozvěděla z dopisu. Dohodli jsme se, že se pro mě v neděli zastaví.
V nedéli bylo od rána náďherně. Sluníčko nám svítilo na cestu, silnice byly poloprázdné a vesnice, kterými jsme projížděli, byly jako namalované od Lady. „Tondo, vzpomínáš si, jak nám maminka vypravovala poháďky?" Usmál, přikývl a já se zasnila. „Pamatuješ se na Simonku? To byla princeznička, která prožívala bláznivá dobrodružství... Simon-
ka... Vždycky na konci pohádky se šťastně vdala. Myslím, že máma nebyla šťastná.
Mlčeli jsme a pak začal Tonda mluvit na téma, kterému jsme se všichni vyhýbali.
Zajímal ho jeho kamarád. Možná v tom bylo něco víc
„Měl jsem pocit, že tátu zajímala jenom jeho práce a jeho kamarád. Ten Martin. Víš, Katko, podle mě byl táta na chlapy. Kdyby žil dneska, asi by se nikdy neoženil. Ani by neměl děti. Nepotřeboval rodinu. Ale když všichni kolem něho byli ženatí, musel se taky oženit. Aby nebyl nápadný."
Tonda otevřel citlivé tajemství naší rodiny. I já si to myslela. Maminka nám nikdy nic takového nenaznačila, ale když otec před pěti lety zemřel, udělala všechno pro to, aby ze svého bytu co nejdřív odešla.
„Možná, že byl homosexuál. Ale s tím teď nic nenaděláme. Maminka to určitě věděla. Co my víme, jak se domluvili. Táta se o nás staral dobře. Peníze u nás byly vždycky."
„Já proti tátovi nic neříkám, Katuš. Jenom si myslím, že maminka mohla mít jiný život. Hezčí."
„A třeba taky ne. Mohla být nešťastná ještě víc než byla s tátou. I my dva jsme na tom mohli být hůř. Myslím, že jsme měli krásné dětství. Já si stěžovat na nic nemůžu."
Ohlásili jsme se na recepci a vyběhli jsme s Tondou do prvního poschodí. Maminčin pokoj byl na konci chodby. Zaklepala jsem, a když se nic neozvalo, pomalu jsem otevřela. Rozhlédla jsem se po pokoji a srdce se mi zastavilo. Ucítila jsem, jak mě Tonda zezadu podepřel, jinak bych asi upadla.
Všechny maminčiny věci zmizely. Pokoj byl úplně prázďný.
l
„Paní Kateřina a pan Antonín?" ozvalo se za námi. Prudce jsme se otočili. Za námi stál starší, vysoký pán. Mírně se uklonil a představil se. „Miroslav Vlček. Teší mě, že vás poznávám. Vaše maminka mě požádala, abych vás k ní přivedl. Pojďte za mnou, prosím."
Šli jsme dlouhou chodbou ke schodům a pak po schodech dolů. Podívala jsem se na bratra. „Maminka nejspíš nemůže chodit, proto ji přestěhovali dolů."
Pan Vlček se na mě pobaveně podíval. „Paní Kateřino, vaše maminka samozřejmě chodit může." A pak otevřel dveře pokoje, kde bylo plno lidí. Když jsme vešli, všichni ztichli. Konečně jsme uviděli naši maminku...
Neležela nemocná na posteli, jak jsme si s Tondou představovali! Stála v rohu pokoje, měla na sobě šedivý kostým, v ruce držela kytici pomněnek a na hlavě měla šedivý klobouček se závoj íčkem. Natáhla ruku k panu Vlčkovi, ten k ní přišel, políbili se a pak se postavil vedle ní.
„Děti, já jsem tak šťastná, že jste přijeli! Ráda bych vám někoho představila. To je doktor Miroslav Vlček. Za hodinu se budeme na nádvoří brát."
Katka, 44 let •
m