Už od dětství byla Katka hodně zakřiknutá a nenápadná. Snad to bylo tím, že její maminka byla vážně nemocná. Trpěla rakovinou. Úplně se neuzdravila nikdy a zemřela, když bylo Katce čtrnáct let. Nikdy nepoznala máminu náruč, nikdy s ní nesdílela taková ta obyčejná holčičí tajemství. Pozornost celé rodiny se vždy soustředila jen na její matku. Když zemřela, musela Katka převzít řadu jejích povinností.
Když jí bylo osmnáct, seznámila se s Ludvíkem. Moc se do ní zamiloval a i přes její plachost spolu dokázali vybudovat pevný vztah, který skončil svatbou. Ludvík měl po rodičích byt, a tak si Katka sbalila své věci a odstěhovala se k němu. Svatba byla nádherná a Katka si užívala ten hřejivý pocit, že teď je ona v centru pozornosti celého okolí. A hlavně že je středem Ludvíkova života.
Najednou tu totiž byl někdo, komu na ní moc záleželo, pro koho byla tím nejdůleži-
tějším v životě. Ludvík by ji nejraději nosil na rukou, kupoval jí dárky a trávil s ní co nejvíc volného času. Velmi rychle si na Ludvíkovu pozornost zvykla a dokonce ji začala vyžadovat. Volala mu několikrát denně do práce, neustále ho nutila, aby ji ujišťoval o své lásce. Zpočátku mu to bylo příjemné, byl rád, že na něj Katka tak myslí, ale pak mu to začalo přerůstat přes hlavu.
S postupujícími lety se to stále zhoršovalo. Ludvík měl sice Katku moc rád, ale to její věčné telefonování, ta její závislost na něm, to vyžadování jeho pozornosti mu začínalo lézt na nervy.
Jednoho dne zase Ludvíkovi zazvonil telefon. „Káťo, jesdi je to zase nějaký nesmysl, tak opravdu nemám čas," začal Ludvík zvyšovat hlas.
„Miláčku, právě jsem se vrátila od doktora a představ si, budeme mít miminko," křičela Katka nadšeně do telefonu. „Chápeš to? Konečně, po tolika letech? Já už tomu skoro nevěřila."
Ludvík byl štěstím bez sebe. Konečně se jim to podařilo. Celých sedm let se snažili o miminko a pořád nic. Přestože byli oba v pořádku, Katka nemohla otěhotnět. Dokonce podstoupili i umělé oplodnění, ale bez úspěchu. Až teď. Konečně!
„To je fantastické, lásko. Moc tě miluju. Uděláme si hezký večer a oslavíme to, ano? Přijdu, co nejdřív to bude možné, moc se na tebe těším!" nadšeně zvolal.
Jakmile Katka skončila v práci, nakoupila pár dobrot na večeři a utíkala rychle domů. Když se Ludvík vrátil, bytem voněla večeře a u stolu ho vítala Katka, která samým štěstím jenom zářila. Jak se mu zdála nádherná. Díval se na ni a najednou byl tak šťastný.
Telefonáty do práce sice stále pokračovaly, ale ted měly úplně jiný důvod.
„Ahoj miláčku, musím ti říct, že jsem dneska viděla v obchodě báječný kočárek. Až půjdeš z práce, mohli bychom se tam podívat, co říkáš? Určitě se ti bude moc líbit." Brzy věděl o všech kočárcích, dupačkách a bryndáčcích ve městě. Ale tentokrát byl trpělivý, chápal, jak je to pro Katku důležité.
Těhotenství probíhalo úplně v klidu a po devíti měsících se jim narodil chlapeček. Dali mu jméno Kryštof. Kryštůfek byl nádherné a zdravé dítě. Ani moc neplakal, dělal rodičům samou radost. Návštěvy se v bytě střídaly jedna za druhou, všichni byli novým přírůstkem do rodiny nadšení. Katka byla šťastná, ale někde v duchu cítila takový zvláštní pocit, jako by snad žárlila, že se jejímu dítěti dostává víc pozornosti než jí samotné.
Jednoho dne ale dostal Kryštůfek vysokou teplotu. Rodiče s ním okamžitě odjeli na pohotovost.
„Nebojte se, dáme mu léky na snížení teploty, bude to v pořádku, ale pro jistotu ho nejdřív prohlédnu," uklidňovala je lékařka.
Dostali léky a doporučení, aby druhý den navštívili dětskou lékařku. Všechno vypadalo v pořádku, ale jen krátkou dobu. Najednou se stále častěji stávalo, že Kryštůfek měl teploty nebo mu nechutnalo jíst nebo byl zvláštně bledý. Když přijeli na návštěvu Katčin bratr s manželkou Ivou, postěžovala si jim Katka na své trápení.
„Ty, Káťo, mně se to nějak nezdá, aby byl malý takhle pořád nemocný," podivovala se Iva, která pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici. „Neměla bys požádat doktorku o nějaké kompletní vyšetření, třeba má problémy s imunitou. Já vím, že už musíš být unavená, kdybys chtěla, zajedu tam s tebou hned jak budu mít volno," nabídla jí.
„To jsi hodná, nevím, proč zrovna naše dítě musí být tak nemocné, vždyť my jsme s Ludvíkem úplně zdraví."
Dva dny nato tedy vzala Iva Katku i s dítětem k lékaři na vyšetření. Testy dopadly celkem v pořádku, a proto lékařka nasadila Kryštůfkovi jen nějaké jemné preparáty na podporu imunitního systému, a doporučila Katce, aby dítě hodně a pravidelně pilo.
„Kdyby se vám něco nezdálo, tak ale okamžitě přijeďte. Ale teď už by mělo být všechno v pořádku," uklidnila Katku a domluvila se s ní na kontrole další týden.
Kryštůfek se velmi rychle uzdravil a všechno se zdálo být zase na dobré cestě.
Jenže za měsíc se situace opakovala a pak znovu. Dítě bylo stále malátné, bez chuti do života, ani moc neplakalo, pořád se zdálo ospalé a v obličeji bylo nápadně bledé.
Chtěla, aby ji litovali a všímali si jejího utrpení
Při další návštěvě se to už Ivě zdálo divné, a proto si vzala Ludvíka stranou. „Hele, Ludvo, já ti do toho nechci mluvit, ale mně se to opravdu začíná zdát dost zvláštní. Sotva se Kryštůfek uzdraví, najednou se objeví nová nemoc, nový problém. Tohle přece vypadá dost divně, nezdá se ti?" Iva se na Ludvíka podívala s otázkou v očích.
„Jak to myslíš? Přece nechceš říct, že Katka se neumí postarat o naše dítě!" nechápavě vrtěl hlavou Ludvík.
„Já jen chci říct, že se mi to zdá podezřelé. Katka se v poslední době chová divně a já nevím, co si o tom mám myslet."
„No, je pravda, že mi pořád volá do práce, pořád si stěžuje, ale já fakt dělám, co můžu. Když přijedu z práce, snažím se jí se vším pomoct, ale ona jako by se vyžívala v tom že ji musím litovat, že je tu celý den sama s dítětem, že je Kryštůfek pořád nemocný, že... já už nevím, to je pořád něco," povzdychl si.
„Víš co?" navrhla Iva, „nejlepší by bylo, kdybyste přivezli Kryštůfka k nám do nemocnice, ke specialistům. Udělají mu nové testy, kompletní vyšetření. Takhle to přece dál nejde, to je přece jasné."
A tak se domluvili a druhý den vzal Ludvík manželku i syna do auta a vyrazili do nemocnice. Lékaři provedli odběry krve i moči, udělali několi testů, vyšetřili dítě a po pár dnech, když byly výsledky vyšetření, si pozvali Ludvíka do nemocnice.
„Pane Horáčku, mám pro vás velmi závažnou informaci," spustil primář. Ludvík si nervózně třel čelo dlaní. „Zjistili jsme, že je vaše dítě přiotrávené léky," pokračoval primář. „V krvi jsme našli stopy po sedativech a dalších lécích, a to ve značné míře. Máme podezření, že vaše manželka podávala vašemu dítěti léky, které způsobovaly malátnost, únavu, nechutenství." Ludvík nechápavě zíral na doktora a nebyl schopen jediného slova. Doktor mu kladl spoustu otázek ohledně zdraví jeho ženy, jejího dětství a jejich vztahu. Ludvík se jen těžko soustředil, nemohl pochopit, že by jeho žena týrala své vlastní díté. To přece nebylo možné.
Nakonec lékař dodal: „Víte, existuje jistá nemoc. Říká se tomu Múnchhausenův syndrom a v podstatě to znamená, že matka nebo nějaký jiný dospělý týrá dítě, které je mu svěřené do péče, protože na sebe potřebuje upoutat pozornost. Využívá toho, že s ním okolí soucítí, žije z té pozornosti, které se mu od okolí dostává."
Ludvíkovi najednou začalo docházet tolik věcí. Katka přece vždycky prahla po jeho pozornosti, dožadovala se jeho soucitu, jeho lásky, a když se narodil Kryštůfek, začala tato její závislost na Ludvíkovi nabírat obrátek.
Primář zřejmě pochopil, co se v Ludvíkově hlavě odehrává, a proto řekl: „Chápu, že je to pro vás těžké, ale uvědomte si, že vaše žena je nemocná. Múnchhausenův syndrom se často projevuje u lidí, kteří byli jako děti opomíjeni nebo zanedbáváni. Pokud své ženě chcete pomoci, je nezbytné, aby se podrobila léčbě. Navrhoval bych hospitalizovat ji v psychiatrické léčebně, kde by se podrobila me-dikamentózní léčbě, a zároveň by docházela na konzultace k tamnímu psychologovi."
A tak se Katka dostala ke mně. Zhroutila se, když uslyšela od lékaře, že veškeré Kryš-tůfkovy problémy způsobovala ona. Ale uvědomila si, že léčba je to jediné, co jí může pomoci, co jí může zachránit manželství i zdraví jejího dítěte. Poté, co ji Ludvík odvezl do naší léčebny, začala ke mně docházet na pravidelné konzultace. Její stav se postupně zlepšuje. Vím, že to bude trvat ještě dlouho, ale Katka je na nejlepší cestě za uzdravením. Magdaléna, 47 let •