Otesánek a jiné české pohádky
Rozum a štěstí
Karel Jaromír Erben
Jednou se potkalo Štěstí s Rozumem na nějaké lávce. „Vyhni se mi!“ řeklo Štěstí. Rozum byl tehdy ještě nezkušený, nevěděl, kdo komu se má vyhýbat. „Proč bych se ti vyhýbal? Nejsi lepší než já!“ hrdě odvětil a zůstal stát na místě. „Lepší je ten,“ odpovědělo Štěstí, „kdo více dokáže. Vidíš toho selského synka, co tam na poli oře? Vejdi do, a bude-li se mu s tebou lépe dařit nežli se mnou, budu se ti pokaždé slušně z cesty vyhýbat, kdykoli a kdekoli se potkáme.“ Rozum souhlasil a vešel hned oráčovi do hlavy. Jakmile oráč ucítil, že má v hlavě rozum, začal uvažovat: „Což se musím já do smrti plahočit za pluhem? Vždyť mohu i jinde a snadněji přijít ke štěstí!“ Nechal orání, složil pluh a jel domů. „Tatínku,“ povídá, „už se mi nelíbí sedlačení, budu se raději učit zahradníkem.“ Tatík řekl: „Což ses, Vaňku, pominul rozumem?“ Ale pak si to rozmyslel a řekl: „Nu, když chceš, nebudu ti bránit, chalupu po mně dostane místo tebe tvůj bratr.“ Vaněk přišel o chalupu, ale nedbal na to, šel a dal se ke královskému zahradníkovi do učení. Zahradník mu nemusel dlouho nic ukazovat a vysvětlovat, Vaňkovi šlo učení samo. Brzy zahradníkovy rady ani nepotřeboval a dělal všecko po svém. Nejprve se zahradník hněval, ale když viděl, že se v zahradě všecko lépe daří, byl spokojen. „Vidím, že máš více rozumu než já, řekl a nechal Vaňka zahradničit, jak sám chtěl. Brzy Vaněk zahradu tak zvelebil, že král byl její krásou velmi potěšen, a často se v ní s paní královnou a se svou jedinou dcerou procházel. Královská dcera byla velmi krásná, ale ve svých dvanácti letech přestala mluvit. Od té doby od ní nikdo neslyšel ani slova. Král se proto velice trápil a dal rozhlásit: Kdo dokáže, aby se jí vrátila řeč, bude jejím manželem. Přihlásilo se mnoho mladých králů, knížat a jiných velkých panů, ale jak přišli, tak zase odešli: žádnému se nepodařilo, aby promluvila. „A proč bych také já nezkusil štěstí?“ pomyslel si Vaněk. „Třeba se mi podaří přimět ji k řeči.“ Hned se dal u krále ohlásit a král se svými rádci ho zavedli do princeznina pokoje. Princezna měla pěkného psíčka a měla ho moc ráda, protože byl velmi čiperný a chytrý: i beze slov pochopil, co si princezna přeje. Když Vaněk, král a jeho rádci vstoupili k princezně do pokoje, tvářil se Vaněk, jako by královskou dceru ani neviděl. Začal hovořit k jejímu psíčkovi: „Slyšel jsem, psíčku, že jsi velmi chytrý, a chci tě požádat o radu. Byli jsme tři tovaryši: jeden řezbář, druhý krejčí a já. Jednou jsme šli lesem a museli jsme v něm zůstat přes noc. Abychom byli bezpečni před vlky, rozdělali jsme si oheň a domluvili jsme se, že budeme jeden po druhém v noci hlídat. Nejdříve hlídal řezbář a pro ukrácení chvíle vzal špalík a vyřezal z něho pěknou pannu. Když byla hotova, probudil krejčího, aby hlídal zase on. Krejčí viděl dřevěnou pannu a ptal se, co to je. „Jak vidíš,“ řekl řezbář, „byla mi dlouhá chvíle a vyřezal jsem ze špalíku pannu: bude-li tobě také dlouhá chvíle, můžeš jí ušít šaty.“ Krejčí vyndal nůžky, jehlu a nit, střihl na šaty a dal se do šití. Když byly šaty hotovy, pannu do nich oblékl. Potom zavolal na mě, abych ho v hlídání vystřídal. Také jsem se zeptal, co to má. „Jak vidíš,“ řekl krejčí, „řezbáři byla dlouhá chvíle a vyřezal ze špalíku pannu a já jsem ji z dlouhé chvíle ošatil. Bude-li také tobě dlouhá chvíle, můžeš ji naučit mluvit.“ Ráno, když se tovaryši probudili, hádali se, komu panna bude patřit. Řezbář povídá: „Já ji udělal.“ Krejčí: „Já ji oblékl.“ A já jsem si také hájil své právo. Pověz mi, moudrý psíčku, komu z nás ta panna náleží?“ Psíček mlčel, ale místo něho odpověděla princezna: „Komu jinému by náležela než tobě? K čemu je řezbářova panna bez života? K čemu jsou krásné šaty bez řeči? Tys jí dal nejlepší dar: život a řeč, a proto právem náleží tobě.“– „Rozhodla jsi sama o sobě,“ řekl Vaněk, „i tobě jsem dal zase řeč a nový život, a proto mi taky právem náležíš.“ Tehdy řekl jeden z královských rádců: „Jeho královská Milost ti dá bohatou odměnu za to, že jsi dokázal, aby princezna znovu promluvila, ale za ženu ji dostat nemůžeš, protože nejsi vznešeného rodu.“ Král opakoval: „Nejsi ze vznešeného rodu, místo dcery ti bude stačit bohatá odměna.“ Ale Vaněk nechtěl o žádné jiné odměně slyšet a řekl: „Král bez výjimky slíbil: Kdo dokáže, aby jeho dcera zase mluvila, bude jejím manželem. Královské slovo je zákon; a chce-li král, aby jiní zákony dodržovali, musí je napřed sám zachovávat. A proto mi král musí svou dceru dát.“ – „Pochopové, svažte ho!“ volal ten rádce. „Kdo říká, že král něco musí, uráží královskou Milost a zasluhuje smrt. Ať Vaše královská Milost poručí, aby byl tento zločinec popraven mečem!“ A král po něm opakoval: „Ať je popraven mečem !“ Vaňka ihned svázali a vedli na popravu. Když přišli na popraviště, už tam na něho čekalo Štěstí a pošeptalo Rozumu: „Vidíš, jak ten člověk s tebou pochodil: má přijít o hlavu! Ustup, teď já vejdu na tvé místo!“ Jakmile Štěstí do Vaňka vstoupilo, přelomil se katovi meč, jako by jej byl někdo přestřihl; a dříve než přinesli jiný, přijel z města tryskem na koni trubač, vesele troubil a točil nad hlavou bílým praporcem a za ním přijížděl pro Vaňka královský kočár. Stalo se to tak. Když Vaňka odváželi na popravu, řekla princezna otci, že se jí Vaněk zalíbil, protože se nebál říci pravdu, že královské slovo se nemá rušit. Nic nevadí, že není ze vznešeného rodu, král ho může snadno udělat knížetem. Král s dcerou souhlasil a řekl: „Máš pravdu, ať je knížetem!“ Ihned pro Vaňka poslali královský kočár a král vyhnal zlého rádce, který chtěl Vaňka nechat popravit. Když Vaněk a královská dcera jeli z kostela, kde měli svatbu, šel náhodou po stejné cestě Rozum. Když viděl, že by se musel potkat se Štěstím, sklopil hlavu a utíkal stranou. Od té doby, kdykoli se má Rozum potkat se Štěstím, zdaleka se mu vyhýbá.