O KROKOVI A JEHO DCERÁCH
Vojvoda Krok přijal návrh vladyků a převzal vládu nad Českou zemí. Usídlil se na Budči (poblíž dnešního města Kladna), kde byla škola tenkrát největšího umění - věšteckého a kouzelnického.
Jednou, když nahlížel moudrý Krok do budoucnosti národa českého, mu bohové zjevili hrozící zkázu Budče.
Krok nemeškal a vyslal posly, k řece Vltavě, aby našli místo pro nové sídlo. U veliké skály tyčící se při pravém břehu Vltavy, se poslové zastavili a jako místo pro nový hrad ji určili.
Vojvoda Krok s nimi souhlasil. Na skále nechal vystavět krásný hrad, a protože byl ze všech v okolí nejvýše postavený, nazvali ho Vyšehrad.
Na hradě Vyšehrad vládl Krok moudře a spravedlivě. Lid ho miloval a s ním i jeho tři dcery Kazi, Tetu a Libuši. Když vojvoda zesnul, zvolil si lid za kněžnu dceru nejmladší, moudrou a krásnou Libuši.
O BIVOJOVI
Kněžna Libuše milovala procházky v překrásné hradní zahradě, a tak když ji přijeli navštívit sestry, zavítala s nimi právě tam.
Při jedné z procházek se sestrou Kazi je vyrušil náhlý křik. Sestry pospíchaly na nádvoří, aby zjistily, co křik způsobilo. Naskytl se jim pohled vskutku nevídaný. Po nádvoří šel statný muž nesoucí na rameni živého kance.
Bivoj - tak se statečný muž jmenoval, dopadl na Kavčích horách kance, který po dlouhý čas ničil rolníkům jejich pole, a skolil ho přímo před zraky kněžny Libuše a její sestry Kazi.
Libuše odměnila Bivoje za statečnost a na jeho počest uspořádala hostinu. Sličná Kazi našla ve statném Bivojovi zalíbení, a tak se brzy na hradě Kazíně konala velká svatba.
O LIBUŠI
Stejně moudře jako kdysi vojvoda Krok řešila spory mezi lidmi Kněžna Libuše. Když vypukla pře mezi dvěma rody o jejich pole, dala Libuše za pravdu mladšímu vladykovi. Straší vladyka nebyl spokojen a zle se na Libuši obořil: "Jaké je to právo, když nás soudí ženská. Ženská dlouhých vlasů a krátkého rozumu. Hanba nám mužům!"
Kněžnu Libuši jeho slova velmi zarmoutila. S prosbou o radu poslala pro své sestry Kazi a Tetu. Poté svolala národ a oznámila mu, že když se jim nelíbí mírumilovná vláda ženy, ať vyberou na trůn muže.
Vladykové nevěděli, kde mají knížete hledat, a proto žádali Libuši o radu. Kněžna viděla ve svých věštbách muže orajícího pole. Poradila jim, aby následovali jejího koně.
O PŘEMYSLOVI
Tři dny putovali s běloušem po kraji, až došli do vesnice Stadice. Tam spatřili muže vysoké postavy, jak oře pole, přesně jak to Libuše řekla. Sňali z bělouše knížecí roucho a muži ho předali.
Přemysl - tak se oráč jmenoval, si roucho vzal a poslům pravil: "Škoda jen, že jste dorazili tak časně ráno, kdybyste mě nechali pole doorat, bylo by vždy chleba dost. Že jste mě však přerušili, často bude v Čechách hlad."
Po honosné svatbě na Vyšehradě usedl Přemysl po boku své ženy na knížecí trůn, aby moudře vládl.
LIBUŠINO PROROCTVÍ
Jak už jsme si řekli, měla Libuše věštecké nadání. Při jedné obhlídce kraje se zahleděla z Vyšehradské skály a pravila: "Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat."
Knížecí družině řekla, ať jedou do nitra černého lesa, kde najdou muže tesajícího práh. V těch místech ať vystaví hrad a nazvou ho Prahou.
Jednou si zas stěžovali vladykové, že jídla je sice v naší zemi dost, ale že kovy musejí draze od cizinců kupovat. Prosili Libuši, aby věštbami zjistila, kde naše zem kovy ukrývá. Libuše věštila: Na západě na Březovém vrchu a na východě u dnešní Kutné Hory viděla stříbro, na jihu na vrchu Jílovém zlato a na severu olovo a cín.
DÍVČÍ VÁLKA
Ani kněžna Libuše tu nebyla navěky. Když zemřela, ztratily dívky z její družinu u mužů dřívější vážnost. Hněvaly se proto, ale muži se jim jen vysmívali.
Hněv přerostl ve zlobu a dívky mužům vypověděly boj. Na pokyn své velitelky Vlasty se dívky a ženy ze všech koutů země sjížděly na hradě Děvíně a cvičily se tu k boji.
Mužům připadalo konání žen směšné, ale kníže Přemysl byl z toho velice zarmoucen. Měl zlé vidění a muže varoval. Ty však na něj nedali. Ze zvědavosti a možná i ješitnosti se hrnuli k Děvínu. Tam je však ženy zle uvítaly a pod vedením Vlasty pobily.
O CTIRADOVI A ŠÁRCE
Šárka – tak se dívka jmenovala – je prosila o pomoc, naříkala, že jí kruté ženy z Děvína spoutaly. Ctirad zapomněl na opatrnost a Šárku osvobodil.
Jak už to u žen bývá, nebojovaly jen silou, ale i lstí. Vlasta z duše nenáviděla vladyku Ctirada, a proto pro něj připravila krutou past. Když jel se svou družinou na Vyšehrad našel u stromu svázanou dívku.
Šárka mu vyprávěla o sobě, a když zjistila, že jeho druhové únavou usnuli, podala mu lovecký roh a pobídla ho, aby si zkusil zatroubit. V tom okamžení vyrazily dívky z houštiny a všechny jeho spící druhy pobily. Ctirada zajaly a na hradě Děvíně umučily. (Dodnes se tomuto údolí říká Divoká Šárka)
Tato nečestnost rozzlobila všechny muže a po boku Přemysla vyjeli do boje proti ženám. Rozlícená Vlasta hnána vítězstvím ve všech bitvách se vyřítila se svými družkami vpřed.
Zuřivost ji hnala tak rychle, že jí družky nestačily a Vlasta se ocitla sama mezi muži. Ve zběsilém boji padla. Ostatní ženy se vzdaly a pokojně vrátily domů.
O KŘESOMYSLU A HORYMÍROVI
Po knížeti Přemyslovi vládlo mnoho dalších Přemyslovců: Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav a Křesomysl. Právě o knížeti Křesomyslovi vypráví tato pověst.
Za vlády Křesomysla se mnoho lidí vydávalo do hor hledat zlato. Opouštěli vesnice, přestali obdělávat pole i stáda a hospodářství tak strádala. Některým vladykům a starostům se to nelíbilo, a proto se odebrali na Vyšehrad za knížetem Křesomyslem.
V jejich čele stál vladyka z Neumětel – Horymír. Žádali knížete, aby nařídil mužům vrátit se na svá hospodářství, ale kníže, který zlato nade vše miloval, vladyky nevyslyšel.
Zlatokopové neboli horníci, jak se jim říkalo, byli popuzeni chováním vladyků a nejvíce vladyky Horymíra. Vidina rychlého bohatství pro ně byla důležitější než jejich hospodářství, a tak se rozhodli Horymírovi pomstít. Vypálili jeho vesnici a zničili všechnu úrodu.
O KARLOVA MOSTU
Roku 1357 položil císař Karel IV. na Staroměstském náměstí základní kámen ke Karlovu mostu. Pověst praví, že císař chtěl, aby byl most přes Vltavu co nejpevnější, a tak rozkázal rozdělávat vápno vejci.
V Praze tolik vajec pro tak ohromnou stavbu nesehnali, proto nařídil Karel IV. všem městům, aby přispěla. Do Prahy jezdil vůz za vozem naložený vejci. Také z města Velvary poslali vejce, ale když je chtěli zedníci rozbít, zjistili, že jsou všechna uvařená natvrdo. Ještě dlouho se Velvarským za tu hloupost smáli.
Když kamenný most dostavěli, nebyly na něm žádné sochy, jen tam, kde teď stojí zlatý kříž, byl vztyčen kříž dřevěný. Na zdi u Mostecké věže byla vytesána bradatá hlava – Bradáč, prý podobizna stavitele. Bradáč býval měřítkem vody – velká povodeň byla, když stoupla voda k jeho nosu. V r. 1481 mu voda přikryla celou hlavu.
Když půjdete přes Karlův most směrem k Hradčanům, uvidíte nalevo na Petříně dlouhou zubatou zeď. Tuto zeď nechal postavit Karel IV. a pojí se k ní následující pověst.
HLADOVÁ ZEĎ
Když přišly zlé časy a lidé neměli co jíst, prosili panovníka Karla IV. o pomoc. Ten jim řekl, ať přijdou na Petřín kámen lámat, zákopy kopat a zeď od Vltavy přes Petřín až ke klášteru na Strahově stavět.
Lidé byli spokojeni, nedostávali sice za práci peníze, ale jídla a oblečení, co potřebovali. Děkovali Karlu IV. za jeho moudrost a lásku. Protože z kamení, které sváželi, jim „rostl“ chléb, začali lidé říkat zdi „chlebová“ nebo hladová, protože zaháněla hlad. Zubatou ji nechal Karel IV. postavit proto, aby zuby hladového lidu měly co kousat.
Karel IV. byl znamenitý panovník, který měl nás a naši zemi rád. Jak už jsme si povídali, zasloužil se o velký rozkvět nejen Prahy, ale celé naší vlasti, také proto se mu dodnes říká „otec vlasti“. Na podzim roku 1378 onemocněl a zesnul. Těsně před jeho koncem se samy od sebe rozezněly zvony na svatovítské katedrále a pak na všech ostatních pražských věžích. Nikdo si tento úkaz nedokázal vysvětlit.