CELER Jako malé dítě jsem ho upřímně nesnášela. Nejen proto, že se mi z jeho vůně dělalo špatně, ale také proto, že jsme ho rok co rok museli usilovně pěstovat na zahrádce, protože otec byl toho názoru, že bez celeru to vážně nejde. Nejenže si ho dával nasekaný přímo po lžících do polévky, ale když šel kolem záhonu, utrhl si listy, opral a s chutí snědl. Vůbec jsem to nechápala. Dnes vidím, jak jsem byla hloupá a on moudrý. Celer je skutečně perla našich zahrádek. Obsahuje obrovské množství potřebných minerálů a vitaminů, a navíc má vynikající schopnost zbavovat tělo jedů a pročišťovat. Když tak o tom přemýšlím trošku víc, dochází mi, proč otec nikdy nemíval chřipky, záněty, velice rychle se hojil a vůbec je dodnes chlapík. On si totiž své bůčky a cigaretky kompenzoval právě celerem, potažmo cibulí a česnekem. A tak jsem se s léty naučila jíst celer také. Vařte ho v polévce, přidávejte si do ní jeho nasekanou nať, řapíkatý celer užívejte na saláty, z kořene lze vyrobit výbornou pomazánku nebo ho sterilovat jako okurky.
Že si pomazánku neumíte představit? Tak já vám jednu svou oblíbenou poradím. Středně velký syrový celer nastrouhejte najemno, přidejte 25 dkg měkkého tvarohu, 2 lžíce majolky, nastrouhejte k tomu 5 dkg jakéhokoli salámu uherského typu, dle chuti okořeňte Vegetou a pepřem. Promíchejte, mažte na černý chléb a mlsejte. Výčitky z majolky a salámu mít nemusíte. Celer je účinně přebije.
CIBULE
Můj exmanžel vždycky říkával: „Kdo jí zdravě,tam nechodí lékař. Kdo jí česnek a cibuli, tam nechodí nikdo." Byla to trošku silná parafráze známého pořekadla, ale pravda je, že česnekem a cibulí se v kuchyni šetřit nemá, i kdyby jejich aroma odpuzovalo sebevíc. Cibule je jedna z nejzdravějších a nejužitečnějších zelenin vůbec. Již na záhonku můžeme použít její zelenou nať jako náhradu pažitky na chléb, popř. když zavřete oči, můžete mladou natí nahradit i pórek v čínských masových směsích. Z cibule se dá zužitkovat opravdu všechno, snad až na ten maličký camfourek kořínku. Ráda barvím na Velikonoce vajíčka právě ve slupkách cibule. Tak nádhernou zlatohnědou barvu vám nedodá žádné umělé barvivo. Na takto obarvených vajíčkách se krásně vyjímají vyškrábané ornamenty z kytiček, srdíček, lístečků a bůhvíčeho ještě, co se vám líbí. Po ozdobení vajíčka pomažte špekem a vyleštěte. Budou tak krásná, že vám bude líto je sníst - tak to alespoň funguje u nás doma. A tak je buď rozdáme, nebo schováme. Časem vajíčko vyschne, za pár let v něm bude klinkat jenom maličký vyschlý žlouteček. A všichni se budou divit, jak jste tuhle kraslici udělali. Teď zpátky k cibuli, vlastně konečně k cibuli. V kuchyni je jako zelenina nezastupitelná. Pořádný guláš se bez cibule neobejde. A nejen guláš. Moje babička výborně vařila, zamlada sloužila jako kuchařka u hudebního skladatele Oskara Nedbala, a ten měl nadevše rád zadělávané dršťky a gulášek. A na ten gulášek muselo být právě tolik cibule, kolik je masa. Prostě půl na půl. Dodnes guláš jinak nedělám, ale nakrájené maso je třeba dát na syrovou cibuli a postupně dusit, až se vlastní šťáva z masa vysmah-ne a cibule opeče napůl dozlatova. Pak teprve podlijeme a nešetříme paprikou. No zkuste a uvidíte. Nemohu nevzpomenout na svůj pobyt v Kanadě, kdy jsem chtěla přátelům také uvařit pravý český guláš s knedlíkem. Měla jsem asi tři kila masa a majitelka domu řekla, abych cibuli nekupovala, že ji má. Měla. Jednu. Chtěla jsem víc, tak šla k sousedům a přinesla ještě jednu. Chtěla jsem ještě víc, a tak si půjčila tři cibule od jiných sousedů. To už jsem se chechtala na celé kolo, protože budu dodnes vidět její vyděšené oči, když jsem jí s úsměvem sdělila, že takhle nám bude muset půjčit asi celá ulice, protože té cibule potřebuji ještě nejméně dvě kila. Cibuli jsem si koupila druhý den v supermarketu a vzala jsem jí raději víc, protože jsem ještě plánovala pár českých jídel a kuře na paprice bez cibule také nejde, o moravských vrabcích nemluvě. Mimochodem ten guláš jim chutnal k prasknutí a dodnes na něho s láskou vzpomínají, jakož i na ty hory cibule a litry prolitých slz při jejím krájení. Kdybych tehdy znala dobrou radu, jak si pomoci od slz při krájení, ihned bych ji praktikovala. Zní: pláčete-li u krájení cibule a pálí vás oči, dejte oloupanou cibuli asi na čtvrt hodiny do studené vody. Vodu jednou vyměňte. Slibuji, že plakat nebudete.
Cibule je také výborný prostředek na komáří, vosí či včelí píchnutí, protože neutralizuje jedy a alergeny vpuštěné do rány. Trpíte kašlem či průduškami? Nakrájejte dvě cibule na kolečka, zasypte asi dvěmi lžícemi moučkového cukru a nechtě pod pokličkou v pokojové teplotě. Cibule pustí šťávu a vám nic nebrání vzít si třikrát
denně lžíci. A dětem to navíc docela chutná, protože je to sladké. Jste nachlazení? Bolí vás koleno? V krku? Máte problémy s ledvinami? A co záda? Užijte zapařenou cibuli. To jednoduše nakrájíte asi 2 cibule na kolečka, přidáte přibližně 3 lžíce vody a 10 minut dusíte. Potom cibuli zabalte do gázy a přiložte tam, kde vás něco trápí. Opakujte do úlevy. Cibule má vynikající schopnost proniknout svým teplem do hloubky tkání, které účinně prokrvuje, a tím urychluje proces léčení. Cibule je prostě cibule. Tak na ni při svých nákupech vždy myslete.
CITRON
Jeden z nejlepších přírodních prostředků užívaných k detoxikaci organismu. Mým ranním rituálem je vypít nalačno sklenici vody se šťávou z poloviny citronu. Nejenže do sebe dostanu po noci vodu a tolik potřebný vitamin C, ale tímto jednoduchým opatřením povzbudím k činnosti ledviny a játra, což je prima start do nového dne. A navíc mi to chutná. Používám pouze dužinu plodu, na slupky s chutí zapomínám. Zapomeňte také. Ani sebelepší umytí citronu či pomeranče nezbaví jejich slupku chemických látek, kterými jsou konzervovány. Máte-li použít citrónovou kůru do pečiva či různých jídel, kupte si v obchodě sušenou kůru, která je pro tyto účely speciálně vyrobena a zcela přírodní. Kolečka citronu pomáhají účinně od bolesti. Přiložíme prostě kolečko tam, kde nás něco bolí. Na spánky či čelo při bolesti hlavy, na loket, kotník či více koleček i na břicho. Máte-li rádi maso, a to zejména hovězí, měli byste mít citron na jídelníčku denně. Táhne totiž z těla močovinu,
a na dnu přece vy nechcete ani pomyslet, že? Tak skočte do lednice a dejte si citron.
CUKETA
I když je na našem domácím trhu poměrně nová, velice se u nás zabydlela. Naše babičky ji nejspíš neznaly, ale myslím, že i ony by s ní v kuchyni dokázaly zázraky. Zmiňuji ji tady úmyslné, protože je to taková výjimečná zelenina. Obsahuje obrovské množství vody, je velice šťavnatá, a přitom nemá vůbec žádnou chuť. A to je právě ta obrovská výhoda. Cuketě totiž budete vnucovat chutě vy. Strouhejte, krájejte, pečte, smažte, duste, vařte a přitom solte, slaďte, pepřete, nešetřete česnekem, kečupem, kari, paprikou, oregá-nem, chilli, no prostě improvizujte. Cuketové bramboráky, nákypy, plněné cukety, smažené ří-zečky z cuket, dokonce i knedlíky a lívance vám dají za pravdu, že cuketa v kuchyni je pravý poklad. Jestli máte zahrádku, pěstujte ji. Roste kdekoli a sama. Žádná práce. Budete jenom sklízet, a to je radost. A navíc budete jíst zdravě.
CUKR
Úplně slyším, jak mnozí zastánci zdravé výživy křičí, jak mohu v této knížce zmiňovat cukr jako léčebný prostředek. Inu, mohu. Neříkám, že cukr je zdravý, ale stejně tak to není jed, jak mnozí tvrdí. Naši předkové - a že byli moudří - měli takovou zásadu: „Jez ode všeho trochu, budeš zdravý, hochu." A to platí jak o bílkovinách, tak o uhlovodanech i sacharidech. Tělo potřebuje úplně všechno, a má-li nějaké látky trvalý nedostatek, buďte si jisti, že se přihlásí. Jste-li zvyklí sladit kávu či čaj cukrem a netrpíte právě žádnou z poruch látkové
výměny, jako je např. cukrovka, vůbec se netrapte a tu kostičku si do hrníčku hoďte. Jestli si totiž myslíte, že si umělým sladidlem nějak posloužíte, tak jste na omylu. Co je umělé, není přírodní. Snad ještě nějaké to sladidlo na bázi aspartamu, ale úplně nejlepší je buď se zříct slazení nápojů vůbec, nebo sladit cukrem. Pokud si myslíte, že svému tělu činíte dobře hnědým nerafinovaným cukrem, jste také na velkém omylu. Právě rafinací se z cukru hnědého kromě jiného odbourávají i určité škodlivé chemické látky, které v cukru bílém skutečně nenajdete. Jak říkám - všeho s mírou. I když on život sám je vůči člověku velmi moudrý a někdy se tak nějak všechno vyřeší za nás. Když jsem byla malá, trávila jsem každé léto s bratrancem na Šumavě. Zatímco já jsem si kvůli bacula-tosti musela jako dítě nechat o cukru pomalu jen zdát a bonbon byl pro mě vzácností, stále budu vidět, jak si náš milý František sladil život opravdu ostošest. Bílou kávu k snídani vypil jen s devíti kostkami, a to je ještě počítal, aby ho náhodou neošidili, v okurkovém salátu pomalu stála lžíce, kolik tam muselo být cukru, kapsy měl neustále plné bonbonů a oplatek (někdy mi i tajně něco dal), a přitom byl hubený jako šindel. Přešla léta, a aniž ho kdokoli k čemukoli nutil, pomalu přestal s cukrem i cukrovinkami, nahradil je hlavně sýry a zeleninou. Aby nežil tak úplně moc zdravě, pořídil si jako muž ve zralejším věku fajfku. Když se náhodou sejdeme a já si občas dovolím osladit ka-fíčko, poťouchle se na mě podívá a řekne: „Holka, já nevím, jak ti to sladký kafe může chutnat." Zapálí se fajfčičku, já pomalu ucucávám a oba vzpomínáme, jaké to bylo krásné, když jsme pásli tu naši Straku. A jsme v pohodě.