Vždycky jsem si jako dítě říkala, proč se vlastně lidé té cukrovky tak bojí, když nebolí a dá se s ní žít celý život. Brala jsem to dětským rozoumkem, který považuje za nemoc hlavně to, když musí ležet v posteli a potit se, anebo když človíčka něco moc bolí. A o to je právě cukrovka horší. Nebolí a její plíživý nástup mnohdy pacient ani nezaregistruje. Tím je však zrádnější. Celoživotní zříkání se sladkostí, dieta, pohybový režim a nakonec i ten nešťastný inzulín dělá z cukrovky opravdového strašáka dnešní doby. Jasně, nejlepší je se jí vyhnout, ale řekněte sami -jak? Dnešní životní styl, uspěchanost, stres a s tím spojená špatná životospráva a málo pohybu jí jen nahrávají. Co tedy potom, když už se tahle choroba drápkem uchytí? Zbývá jediné: bojovat. Příroda se svými bylinkami pamatuje na všechno. Tedy i na cukrovku. Zkuste k předepsaným lékům popíjet čaj z vřesu a plodů jeřabiny, každý den jeden šálek. Na jaře netrpělivě vyhlížejte, kdy se na louce objeví první pampelišky. A potom se klidně staňte králickém, denně si natrhejte alespoň pět pampeliškových stonků, pokud to chuťově zvládnete, může být i více, a jezte. To by v tom byl čert, aby se vám ten nešťastný cukr trochu nestabilizoval! Říkáte, že je to moc hořké? Inu, přátelé, pivo je také hořké, a jak nám chutná, že? Zkuste občas popíjet šťávu z kyselého zelí. Také to zabírá.
DIETA
Příšerné slovo, které denně skloňují ve všech možných i nemožných podobách miliony lidí na celém světě. Štíhlost je krásná a bezvadná věc, ale někdy se mi zdá, že touha po vzhledu typu
proutek zasouvá do pozadí opravdu důležité věci v životě. Hollywoodská, banánová, melounová, bezuhlovodanová, zmrzlinová, vinná, chlebová, populární Kořínková a nepopulární Doleček, bodová i hladová. Tohle všechno už mým životem v různých podobách prošlo. Nakonec jsem dospěla k moudrému poznání, že člověk má prostě od Pánaboha nějaký genetický základ, a když už vám ten zadeček narostl a také bříško není právě správně ploché, je nejmoudřejší naučit se to nosit. Důležitější je, jací jsme uvnitř, jaké je naše srdíčko. A tak se snažím jíst všechno, ale málo, trochu se pohybovat a hlavně udržovat dobrou náladu. A ono to funguje úplně bezvadně. Největší odměnou potom člověku je, když se dozví, jak mu to sluší a že nějaké to kilo navíc vlastně k vaší osobnosti patří. Liz Tayloro-vá říkala, že její život, to bylo jedno velké období střídání tlustých a hubených dní. Nejmilovanější muž jejího života to ovšem komentoval zcela lakonicky: „Miluji na Liz každý kilogram jejího těla." A o tom všem to asi je. Mějte se rádi takoví, jací jste, a pořád si něco nevyčítejte a nekritizujte. Vaše okolí vás bude jako milé a krásné lidičky vnímat, a o to přece jde.
DIVIZNA
Už v základu slova je div. Ano, popíjejte diviznu a budete se opravdu divit, jak vám její užívání báječně usnadní odkašlávání. Takový diviznový ča-jíček slazený medem s pár kapkami citronu navíc není vůbec špatný. Však ony včeličky dobře vědí, proč tak rády mlsají nektar právě z divizny.
DNA
Tahle nemoc zní trošku zastarale, ale nenechte se mýlit. Trpí jí zejména ti, kdo se cpou masem jako neandertálci a zapomínají, že je to právě kyselina močová, která se nám usazuje v kostech, kloubech i chrupavkách, aby je poškozovala a nás trápila. Když už dnou trpíte, musíte prostě maso, zejména hovězí, značně omezit. Chcete-li tělu pomoci se kyseliny močové zbavit, zařaďte do svého slovníku tři slova. Citron, kmín a syrové brambory. Citron a kmín do bříška, ze syrových brambor obklady na bolavé klouby. Jemně nastrouhat a přiložit na bolestivá místa, nejlépe na noc. Opakujte dle libosti.
DOMOV
Také vám tohle slovíčko zní tak sladce? Místo, kam se rádi vracíme, kde si v koutku můžeme lízat všechny své rány a kde se cítíme tak báječně. Ono známé všude dobře, doma nejlíp platí odjakživa a bude platit stále. Jako dítě jsem trávila celé léto v šumavské přírodě, abych si vydýchala nemocné průdušky. Pobývala jsem tam s babičkou. Nikterak jsem tehdy touhou po domově nestrádala, rodiče za mnou pravidelně jezdili, měla jsem tam spoustu kamarádů a prožívala jsem báječné prázdniny. O to víc jsem nechápala babiččin blažený výraz ve tváři, když jsme se po létě vracely a babička hned ve dveřích šťastně pronesla: „Tak, Heluško, a jsme doma." Léta utíkala a dnes se historie jenom opakuje. Kdykoli jsme se se synem vraceli z dovolené, ať už byla sebebáječnější, překročila jsem práh, odložila kufry a předsíní se neslo: „Tak, Lukášku, a jsme doma." Radost a pohodu v mé tváři asi nechápal. No, počkáme pár let. Myslím, že se historie bude zase opakovat.
DUB
Nádherný statný strom, jenž je považován za posvátný snad právě proto, že v jeho okolí se vyskytují látky zvláštní povahy a charakteristiky, které strom vydává. Tyto látky totiž dokážou při vdechování snížit člověku krevní tlak, a zažehná-vat tak nebezpečí různých cévních chorob. Neváhejte tedy dlouho, sbalte se a hurá do přírody pod duby zažehnat hypertenzi. Tento strom navíc dodává tělu tolik potřebnou energii a svěžest ducha. Takový celodenní výlet do přírody s báječným piknikem pod duby stojí opravdu za to a jistě vydá za mnohem víc než odpolední lenošení u televize. A když už mezi těmi duby budete, přineste si domů trochu dubové kůry. Je to další z vynikajících prostředků na čištění organismu od škodlivin. Koupel konečníku v dubovém odvaru zase výborně pomáhá jako podpůrný prostředek při léčbě hemoroidů. Ptáte se, jak se kůra získává? Inu, to je moudrá otázka. Nesbírejte nebo snad neolamujte kůru starých dubů, nejkvalitnější a nejúčinnější je mladá kůra z pružných větviček stromů starých zhruba osm až deset let. Mladé větvičky nařežte, sloupněte a kůru usušte. A co je prima, čaj z takto připravené kůry i báječně chutná. Kůru dáme do vody a asi sedm minut povaříme, ihned slijeme a s chutí vypijeme. Síla do vás nestačí stoupat. A co nevypijete, použijete jako přísadu do koupele.
DUDLÍK
Děti se musí vydumlat, nebo si potom cucají prsty, tvrdila vždycky sousedka odvedle. Myslela jsem si, že je to hloupost, až do té doby, kdy můj čerstvě narozený syn odmítal tvrdošíjně veškeré dudlíky, neustále je vyplivoval a prostě je k mé nelibosti bojkotoval. On cumlal, dokud jsem mu dudlíček držela prstem v pusince. Jakmile jsem povolila, povolil také a vmžiku byl dudlík obloukem na zemi. Synek řval jako tur, a tak jsem zase chvilku dudlík podržela a celá scéna se opakovala. To všechno ovšem jen do té doby, než objevil paleček. Šup, a byl v pusince. Jak ten chutnal! A já jsem ho pro změnu nestačila z pusinky dávat pryč. Uchýlila jsem se ke krutým metodám, jak syna odnaučit ten nešťastný prstík cumlat. Obvazovala jsem ho (zajímavé, stačilo ten pravý, levý mému synkovi nechutnal), namáčela do hořkých bylinek, ba i k pepři jsem se jednou uchýlila. Nic naplat. Synek byl velmi vychytralý. Když jsem odešla, paleček rychle do pusy, ocumlat, vyplivnout, a pak už to chutnalo zase. Tak to trvalo asi do tří let jeho věku. Potom to najednou přešlo. Nějak jsme na své trápení s palečkem zapomněli, až přišla zubní prohlídka někdy v první třídě a paní doktorka s úsměvem povídá: „Á, ty sis jako malý cucával paleček, viď?" Nezbylo než přikývnout. A byla z toho na nějaký ten rok rov-nátka, protože si vyrobil klenutější patro a přední zoubky by rostly do stříšky. Dnes má zuby jako perly, ale na ta rovnátka nevzpomíná rád. Co z toho vyplývá? Nechtě své děti dudlat, kupujte kvalitní měkkoučké dudlíčky a buďte rádi, že vašim miminkům chutnají. Ony je za čas nebudou chtít. A navíc - dudlíček můžete věnovat třeba Mikulášovi, ale takový prstík...
DÝNĚ
Jednou jsem si zakoupila na městském trhu od jakési babky trhovkyně cuketové sazeničky, a neznalá vzhledu mladé rostlinky přinesla jsem domů dýně. To jsem ovšem zjistila asi až za dva měsíce, protože se začaly tvořit dlouhatánské šlahouny, a po odkvětu jsem jenom tupě zírala na malé žluté bambulky budoucích plodů. Dýni dobrovolně nepozřu. Nastala tedy ona známá otázka: „Co s nimi?" Dala jsem problému čas, a tak dýně rostly a rostly, až byly veliké, převeliké jako ta řepa. A tu jsem dostala spásný nápad. Rozřezala jsem je, vysbírala zralá semena (že jich bylo), usušila a pak už jsme celá rodina radostně zobali celou zimu jedno z nejzdravějších semínek, co jich na trhu je. Dýňová semena totiž obsahují velké množství zinku, který jak známo má úžasné účinky na posílení obranyschopnosti, tedy imunity našeho organismu. Snad pomáhá zažehnávat i růst nádorových buněk a potlačuje projevy rakovinového bujení. A ona nám ta zrníčka tak zachutnala, že jsem příští rok vysela dýně zase, a tentokrát zcela úmyslně. A tak se opět potvrdilo staré pořekadlo, že všechno zlé je k něčemu dobré.