„Hezky na něj mluvte, dobře artikulujte a volte pečlivě každé slovo. Čeština je nádherný jazyk, ať má bohatou slovní zásobu!" psala nám těsně předtím, než se tu měla zase objevit. Petříkovi byly v té době už dva roky a docela dobře se rozmluvil. Potíž byla jen v tom, že ze všeho nejvíc ho zajímaly výrazy, které nepatřily k nejslušnějším. Ty si okamžitě zapamatoval a donekonečna je nadšeně opakoval. A to často i ve chvíli, kdy se to vůbec nehodilo.
Stáli jsme celí nažehlení na letišti a čekali na přílet tetičky. Byli jsme kapku nervózní, abychom dostáli jejímu očekávání. Pro každý případ jsem doma Petříka naučila krátkou přivítací frázi. Zněla prostě: „Ahóój, tetikóó! Já jsem Péťa!" a byla zakončena vřelým objetím. Doufala jsem, že ji nijak nepokazí.
Jakmile se otevřela dvířka pasové kontroly a před námi se objevila tetička, radostně jsme jí vyšli vstříc. Slušelo jí to, vypadala velmi důstojně, jako nějaká hraběnka. Rozvážným krokem se blížila k nám. Když jsme stanuli naproti sobě, ze všeho nejdřív rozpřáhla náruč a vrhla se k Péťovi: „No ahoj, ty můj malý šviháčku! Kdopak to za tebou přiletěl, vzpomínáš si?" zašveholila k němu rozněžněle.
Petřík jen zaraženě stál a mlčky na ni civěl. Trochu jsem znervózněla. „No kdopak já jsem? Co jsem tvoje? Nepamatuješ si na mě? Já jsem přece tvoje.
A vtom se to stalo. Petřík sice promluvil, ale docela jinak, než jsem ho to naučila. Řekl: „Ou-no! Ouno, ouno, ouno!!!" A s kamennou tváří se zahleděl na tetičku.
Ta pohoršené zkřivila rty a zeptala se: „Copak že to ten hoch říká? Já mu vůbec nerozumím... Zní to skoro anglicky..."
Snažila jsem se ten trapas co nejrychleji zamluvit
Okamžitě se mi vybavila scéna před letištěm, kdy jsme Péťu nemohli odtrhnout od jezevčíka, který tam vykonával svoji potřebu. Když potom z místa činu poodběhl, Petřík ukázal na malou hromádku, co po něm zbyla, a radostně zavyl onen výraz, kterým teď tetičku přivítal. „Já nevím, co říká," zalhala jsem rozpačitě, „on má takové divné období. Pořád si vymýšlí nová slova." A vrhla jsem se tetě do náruče, abych ten trapas zažehnala. Ještě cestou z letiště si teta pořád Petříka zpytavě prohlížela.
Když jsme potom za čtrnáct dnů na letišti stáli znovu, rozloučení už proběhlo normálně: „Ahóój, tetikóó!" zazpíval vzorně Péťa a vlepil tetičce pusu. Ta se ke mně spokojeně naklonila a řekla: „Krásného kluka máte. Jenom musíte dohlédnout na to, aby se naučil hezky mluvit!" A spiklenecky na mě zamrkala. V tu chvíli mi bylo nad slunce jasné, že Péťově neslušné uvítací frázi velmi dobře rozuměla
Olga, 31 let •