Malou holčičku měl každý rád a nejvíce ji milovala její babička, která bydlela na druhé straně toho velikého lesa.
Když ještě byla babička mladší a měla dobré oči, ušila jednou pro svou vnučku krásnou pelerínku s kapuci. Ušila ji z červeného hustého sametu, a když byla pelerínka hotová, vypadala překrásně a moc pohodlně.
Jak dívenka tu pláštěnku uviděla, nemohla se dočkat, aby si ji oblékla. A když jí maminka pomohla uvázat pelerínku kolem krku a zastrčila jí mašle pod kapuci, tančila v ní po celé kuchyni.
Od té chvíle nosila holčička pelerínku s kapuci tak často, jak jen jí to maminka dovolila. Nosila ji doma i na zahradě, oblékala si ji, když šla do vesnice nakoupit.
„Ahoj, Červená Karkulko," usmál se pekař, když holčičku v pelerínce uviděl poprvé, a dal jí sušenku s cukrovou polevou.
„Dobrý den, Červená Karkulko," řekla paní, která prodávala cukrovinky. A darovala jí plnou hrst karamelek.
„Ty dnes ale máš krásně červený ka bátek," řekl veselý obchodník s rybámi a dal dívence malou rybku pro její ko čičku. A ještě dodal: „Jsi opravdoví
vlk řekla Červená Karkulka!"
Brzy všichni lidé ve vesnici říkali dí věnce Červená Karkulka, a pokud mele i jiné jméno, jsem si jist, že na něj zapo mněli. Dokonce i maminka s tatínkerr volali na svou zlatovlasou dcerku Čeř véna Karkulko.
Karkulka byla už dost velká, aby mo hla chodit nakupovat a pomáhat má mince s uklízením a pečením, ale neby la zase tak velká, aby mohla jít sama dc tmavého lesa.
To hlavně kvůli zlému vlkovi, kter) tam žil. O večerech si o něm kluci 5 vesnice vyprávěli různé hrůzostrašné příběhy. A ti nejsmělejší z nich st chlubili, že cestou přes les zahlédl hrozného vlka mezi stromy.
Červená Karkulka o vlkovi věděla ale nijak na něho nemyslela. Bylo to ta kove veselé, šťastné děvčátko, kterénu se nechtělo věřit na čarodějnice, na li dožrouty nebo na zlé vlky!
Jednoho rána byla Červená Karkulkc venku na zahradě. Hrála si a chytala motýly, když tu přišel do domu hajný Nesl zprávu od babičky. Babička se nachladila, ležela nemocná v posteli a ani si nemohla jít nakoupit.
„Propánakrále!" vykřikla Karkulčina maminka a přivolala dcerku ze zahra-dy.
„Babička je nemocná," řekla jí. „A já jsem slíbila, že zrovna dnes půjdu do vesnice pomáhat paní Černé."
„Kdybys mi dala košík s nějakými dobrotami, zašla bych s ním k babičce,"navrhla Červená Karkulka.
„To je dobrý nápad," souhlasila maminka ulehčené. „Běž si teď zase hrát na zahradu a já ti zatím košík připravím."
A tak Karkulka běžela na zahradu a začala si znovu hrát. Ale nějak ji nebavilo chytat motýly. Myslela jedině na svoji ubohou babičku, jak leží nemocná v posteli a jak ji asi moc potřebuje.
Zatímco byla Červená Karkulka venku, vyndala maminka ze spíže slaďoun-ké cukrované koblihy a zabalila je do ubrousku. Pak našla hrnec medu a trochu smetany a bochník čerstvě upečeného chleba a kostku domácího másla.
Bylo toho tolik, že až začínala mít obavy, zda to všechno Karkulka unese.
Konečně byla spokojena, že nabalila košík vším, co by snad babička mohla potřebovat. Přikryla ho bílým pláténkem a zavolala Karkulku.
„Teď si pamatuj," pravila. „Nesundá-vej to pláténko."
„Budu si to pamatovat," říkala holčička, když si oblékala svoji červenou pe-lerínku. „Ponesu košík moc opatrně."
„A vyřiď babičce srdečné pozdravy," pokračovala maminka a vyprovázela Karkulku ke dveřím. „Také jí řekni, že se u ní zastavím zítra."
„Ano, vše vyřídím," přikývla Červená Karkulka a vzala si od maminky košík.
„A ještě něco," dodala maminka. „Běž tou delší cestou. V žádném případě nesmíš jít přes les."
„Samozřejmě, že nepůjdu, maminko," slíbila holčička.A šla. Dala se dlouhou prašnou cestou, která vedla kolem lesa a končila u babiččiny chaloupky. Takový krásný den to byl! A jak ten les lákal, když z něj vykukovaly všechny ty hezké kytky!
Jednou nebo dvakrát se Karkulka přistihla, že ji nohy zanesly ze staré prašné cesty do trávy.
„Ušetřila bych čas," začínala si myslet. „Ušetřila bych spoustu času, kdybych šla zkratkou přes les. Mám, nebo ne?"
A než bys řekl švec, byla tam, pryč z cesty, v tom nádherném lese.
V lese bylo tak krásně a bylo ohromně zábavné jít po uzoučké lesní pěšince. Červená Karkulka vůbec nepomyslela na velkého a zlého vlka.
Po pravdě řečeno na něj docela zapomněla! Ale vlk tam byl - a sledoval ii!
Už už se olizoval, když viděl malou hol-*. čičku, jak pokládá svůj košík a začíná sbírat kytky kolem sebe. Malí vyděšení králíci uprchli do svých nor při pohledu na vlkův nenasytný výraz. Byli rádi, že pro tentokrát se ten starý zlý vlk o ně nezajímá.
A Červená Karkulka? Inu, těšila se, jakou radost bude mít babička z kytičky. A tak si můžete představit to pře-
kvapení, když se vlk konečně rozhc nul ukázat se jí.
„Ale,ale!" řekl a tvářil se
krotce a nevinně. „Jaké potěšení v lese takové hezoučké dítě! jdeš, má milá? Strýčkovi vlkovi to žes říci.
Vlkův hlas zněl tak přátelsky, že véna Karkulka se po prvním úleku usmála: „Jdu ke své babičce. Bydlí v chaloupce na druhém konci tohohle odpověděla. „Ty květiny mám pro ni"
„Ta ale bude mít radost/' povídal vlk. „Žije asi sama, že? A na druhé straně lesa? Musím se přiznat, že bych byl také moc rád, kdybys mě mohla navštívit."
„Nesu babičce v košíku všelijaké dobroty," pokračovala Červená Karkulka. „Vím, že mě ráda uvidí, když jí dnes není moc dobře."
„Nu, nebudu tě zdržovat," řekl vlk. „Sbohem."
Vlk zmizel plavným skokem mezi stromy a zanechal Karkulku u jejích květin. Jestli se chtěl k chaloupce dostat dříve než ona, musel si pospíšit.
Však byl taky pořádně udýchaný, když spatřil babiččin domeček. Ch odpočíval, než zaklepal na dveře.
„Kdo je tam?" ozval se babiččin hlas.
„To jsem já, Červená Karkulka,1* pověděl vlk. „Donesla jsem ti plný šik dobrého jídla."
„Nemohu vstát," volala „Odsuň petlici a pojď dál."
Vlk odsunul petlici. Dveře se ly - a už byl uvnitř! Kdyby to nebyl hrozně zlý vlk, pohled na milou paní by ho oblomil. Avšak on byl ně zlý, a tak skočil k posteli a nu babičku naráz spolknul.
Potom si vlezl do postele, oblekr.ul její nabíraný čepeček, uvázal si pod i dou mašli, pohodlně si lehnul a „Budu dělat, že jsem babička/ ten úskočný vlk. „Dítě snadno Jen škoda, že je tak malé. Ale co, to dobrý zákusek."
Mezitím už se Červená Karkulka blížila k chaloupce. Utíkala po cestičce a zaklepala na dveře, zrovna tak, jako předtím vlk.
„Kdo je tam?" zavolal vlk.
„To jsem já, tvoje Červená Karkulka," ozvalo se v odpověď.
„Odsuň petlici, dítě, a pojď dovnitř!" řekl vlk a stáhnul si bílý noční čepeček co nejníže. Doufal, že tak schová své uši. Taky si pevně utáhnul růžovou mašli a vklouznul pod peřinu, aby zakryl své dlouhé vousy a veliké bílé tesáky.
„Už jdu, babičko," volala radostně dívenka, a jak se dveře otevřely, vhrnu-la se do pokoje.
„Pojď blíž, pojď blíž," říkal vlk chraptivým hlasem, když Červená Karkulka zůstala stát v nohách postele. „Pojď blíž, popovídáme si."
„Ale - ale, babičko," pomyslela si dívenka, že babička vypadá nějak divně. „Jaké to máš veliké uši!"
„To abych tě lépe slyšela," zabručel vlk.
„Ale, babičko, proč máš tak veliké oči!" divila se Červená Karkulka.
„To abych tě lépe viděla, moje milá!"
„Ale, babičko, jaké to máš veliké ruce!" vykřikla holčička.
„To abych tě mohla lépe obejmout," zněla odpověď.
A pak - jen na chviličku - zdvihnul vlk hlavu a Červená Karkulka spatřila jeho velkou tlamu. Napůl strachy, napůl překvapením zvolala: „Ach, babičko, jaká to máš veliká ústa!"
Až do této chvíle vlk přesně věděl, co udělá. Chystal se vyskočit z postele a dívenku naráz spolknout. Jenže Karkulka stála moc daleko.
„Jen pojď blíž, dítě, pojď," lákal ji skřehotavým hlasem. „Tvoje stará babička si chce přivonět k těm krásným květinám."
„Vůbec nevypadáš jako moje babič- l ka," šeptala Červená Karkulka. A místo aby přistoupila k posteli, obrátila se a postavila košík na stůl.
Vlk hořel nedočkavostí: „Tak pojď přece blíž!"„Ale, babičko," šeptala holčička, „ty jsi dnes taková divná a máš hrozně veliké zuby!"
„Ohó - to abych tě mohla lépe sníst!" zavyl vlk, když Karkulka konečně přišla blíž. Naráz vyskočil z postele a schlamstnul ji.
A když ten nenasyta vlk sežral babičku i Červenou Karkulku, nebylo divu, že začal být moc ospalý. Vlezl si zpátky do postele, položil hlavu na polštář a brzy usnul. Velice přitom chrápal.
Jeho hlasité chrápání přilákalo pozornost kolemjdoucího hajného. „Ta stará paní ale musí být nachlazená, když tak hlasitě chrápe. Jen nakouknu přes okénko, jestli je v pořádku."
Když hajný spatřil starého vlka, hned věděl, kolik uhodilo. Zvednul pušku, zamířil přes okénko na zlou šelmu a vlka zastřelil.
Byl smutný, že přišel příliš pozdě, aby starou paní zachránil. Položil vlka na stůl, vyndal svůj velký lovecký nůž a chtěl mu stáhnout kůži. Představte si, jak byl překvapen, když - hle - při prv-
ním zářezu vyskočila ven babička! A ]_ druhém se objevila Červená Karkulka!
„To bylo od vás moc pěkné," vála Karkulčina babička. „Vůbec se to nelíbilo, být uvnitř takové obludy."
„Ani mně ne!" přikývla Červená Karkulka, natáhla se a dala hajnému kou pusu.Brzy nato seděli všichni tři u svačiny, pojídali chléb a med a sladké, cukrované koblihy, které Karkulčina maminka přichystala do košíku. A po svačině prohlásila babička, že už je jí dost dobře, aby se o sebe postarala sama. A tak se hajný a Červená Karkulka vydali vesele přes les. Na zpáteční cestě domů už je žádný zlý vlk nemohl polekat!