Pohádku načnu povídáním o Pandrholovi.
Pandrholabyl chlapík jaksepatří. Měl ženu
a pěknou řádku dětí, a nikdo z havířské
kolonie, kde spolu přebývali, na něho nedal
dopustit. Co řekl, to platilo, a co měl platit,
to nikdy nezůstal dlužen.
Zvlášť večer v hospodě, kde hrávala
havířům harmonika a kam si čas od času
zašel s kamarády.
Na dluh - jak se tenkrát říkalo na zelenou
knížku - musela ovšem často zajít
do krámu Pandrholova žena Dorotka, aby
těm pěti hladovým krkům, co měli doma,
měla dát co na stůl. A nemohla jinam než
k Dařbujánovi.
Dařbujánovo bylo v havířské kolonii všechno. Krám, i ta hospoda, i ty havířské domky slepené z nepálené cihly. Navrch měl doma - ve vile jako palác - ženu Dařbujánku a malého Dařbujánka. Měl všechno, na co si vzpomněl, a podle toho se taky měl ke světu. Byl to nafoukanec až k prasknutí, lakomec a šizuňk. Zapisoval do knížek cifry i za to, co u něj ženské z kolonie nenakoupily. Někdy i pomeranče a čekulády, ale kdepak by havířské děti o takové dobroty zavadily! Když bylo dobře, pochutnaly si ještě tak na lívancích se švestkovou marmeládou nebo ovesné kaši. Ale většinou musely vzít zavděk krajíčkem chleba nebo bramborem na loupačku.
Ale vrátíme se zpátky k Pandrholovi. Přihodilo se - a jednoho krásného dne se přišlo na to, že je vlastně něco jako doktor - že ho snad samotní skřítci permoníci obdarovali zvláštní mocí, aby mohl pomáhat lidem kolem, kteří si pr: doktora nemohli dovolit. Ale uměl i víc. Dokázal pomoct i těm, co na doktora měli, ale ani ti študovaní doktoři jim pomoct nedokázali.
A to byl případ samotného Dařbujána. Jednoho dne ulehl do postele, ne a ne vstávat, a doktoři mu nepomohli. Nakonec Dařbujánovi nezbylo než se obrátit na Pandrholu. Pandrhola - to se mu nemůžeme divit - dělal chvíli drahoty, ale nakonec si dal říct. Ale jenom pod jednou
podmínkou. Že do zítřejšího rána obrostou všechny stromy, co jich v havířské kolonii stálo, jitrnicemi a jelítky, a v potoce poteče místo vody pivo.
Dařbuján neměl už nic na vybranou. A tak se toho dne v havířské kolonii poměli. Žádný hrách a kroupy anebo uhlířina, ale všude se na mísách kupily jitrnice a jelita, a taky tlačenka a ovar a škvarky z toho nejprorostlejšího sádla. A navrch vypili chlapi piva, co jim hrdlem proteklo. A tak Pandrhola Dařbujána uzdravil. Co bylo potom, taky víme. Všechno se brzy vrátilo ke starému. Dařbuján a jeho žena Dařbujánka šidili zase vesele dál, havíře v hospodě a jejich ženy při nákupech v magacíně. A o to víc, aby si tu škodu se zabijačkou vynahradili. Potokem v kolonii už zase dávno tekla jenom voda, když si to do naší pohádky zamířil kmocháček s kosou, aby Dařbujána zdravého - nezdravého doprovodil na věčnost.
Není divu, že nikdo z havířské kolonie jeho konce moc nelitoval a Pandrhola a jeho kamarádi tu událost spláchli v havířské hospodě notným půllitrem. Popili, zanotovali si při harmonice, a ještě než zaplatili, poděkovali Pánu nahoře, že konečně toho mizeru Dařbujána po spravedlnosti odměnil. A to by mohl být konec příběhu. Ale není. Zbývá dodat, komu za tu šťastnou chvilku zaplatili. No přece - komu jinému než Dařbujánce! A zatímco Pandrholova Dorotka obracela v propachtovaném domku poslední děravý krejcar z rubu na líc a na palandách se tísnilo pět havířských dětí, nad dětskou postýlkou ve vile jako zámek cinkaly Dařbujánovi na poslední cestu a malému Dařbujánkovi do života zlaté rolničky.
A teď mi povězte, jak si tu pohádku o té konečné, jediné boží a vší spravedlivé spravedlnosti přebrat, když támhle uspávají děti v přepychu a jinde nemůžou děti od hladu usnout...?!