„To je drzost, vylepit sem něco takového, co?" ozval se hlas za mnou. Patřil vysoké dívce v oloupaných kalhotách. „Taky nemámpeněz nazbyt, ale tohle?! To bych radši umřela hlady," dodala navztekaně. Jakmile odešla, rozhlédla jsem se, a když jsem viděla, že široko daleko nikdo není, inzerát jsem strhla a zastrčila si ho do kapsy u kalhot. Večer jsem si ho ještě jednou přečetla. A pak znova a znova. Najednou mi nepřipadal tak nemravný. Ten člověk zkrátka jen využil doby a jejich podivných metod a chtěl si za své peníze užít. Pohladila jsem si své tělo a podívala se do zrcadla.
„Jaké to asi je, patřit někomu, koho vůbec neznám? Bude mi dávat najevo, že jsem pro něj jen kus masa a on mě může vyměnit? Bude mnou pohrdat? A co já? Budu se potom sama sobě hnusit?" Přemýšlela jsem, jak asi takové vydržování vypadá. Začala jsem o tom skoro reálně uvažovat. Poslední dobou jsem totiž byla s penězi dost na štíru. Naši mi sice něco málo dávali, ale já s tím nikdy nevystačila. Když jsem měla čas, chodila jsem doplňovat zboží do supermaketu. Sice jsem si vydělala na nějaký ten hadřík, ale kdo by nechtěl víc? A tady v Praze je tolik lákadel.
„No co, zavřeš oči a budeš myslet na něco jiného. A pak si za ty peníze koupíš nějaké pěkné šaty," pohlédla jsem znovu na inzerát. Stále jsem ale ještě nebyla rozhodnutá. To až když jsem po brigádě usínala na přednášce a profesor mě okřikl, jsem si uvědomila, že je nejvyšší čas situaci vyřešit. Docela se mi třásla ruka, když jsem vyťukávala číslo z inzerátu.
„Já volám na ten inzerát. Myslím ten, co jste vylepil u nás na kolejích," zašeptala jsem.
„Znamená to, že máte zájem?" ozval se příjemný mužský hlas. Zakoktala jsem se, ale pak jsem ze sebe vyrazila že ano, že mám zájem.
Nabídl mi, že se sejdeme v jedné kavárně. Přišla jsem tam dřív a objednala si kolu. Venku lhostejně proudily davy lidí a nikoho
nezajímala moje nervozita. Najednou jsem měla chuť se zvednou a utéct, ale to už se za mými zády ozvalo: „Slečna Marie?" Okamžitě jsem vyskočila na nohy. „Snad jste se mě nelekla, to bych nerad," řekl a usmíval se. Posadil se proti mně a já si ho začala kradmo prohlížet. Přede mnou seděl menší muž s pečlivě zastřiženými hnědými vlasy a oříškovýma očima. Všimla jsem si jeho prstů. Byly buclaté a vypadaly jemně. „Tyhle ruce na mě budou sahat," prolítlo mi hlavou.
„Určitě vás zajímá, proč jsem si dal takový inzerát. Ne, neříkejte, že to nechcete vědět, protože já vím, že chcete. Potřebuji ženu, se kterou bych se mohl bavit a milovat, ale nechci se vázat. To je celé mé tajemství."
„A to si budete vybírat?" vpadla jsem mu do řeči.
Rozesmál se: „Vy jste si myslela, že budu pořádat konkurz? Kdepak, to ne, vlastně vy se mi líbíte. Jestli jste tohle považovala za přijímací pohovor, tak vám oznamuji, že jste uspěla," řekl a svou ruku položil na mou.
Podle dohody jsem se nastěhovala do podnájmu, který mi Prokop zařídil. Byl to jen pokojík, kuchyň a sprchový kout. Ale byl moderně zařízený. V ložnici byla velká manželská postel. Při pohledu na ni jsem zrudla, ale můj společník dělal, že si ničeho nevšiml. Vzal mě na seznamovací večeři a potom jsme jeli zpět do mého nového domova. Věděla jsem, že se bude chtít se mnou milovat, pro-
to jsem rozpačitě zůstala stát ve dveřích ložnice. Přistoupil ke mně zezadu a objal mě. Byl překvapivě něžný. Ani jsem nezakusila ten pocit, že se vlastně prodávám. Ráno jsem se probrala a on byl pryč, jen na nočním stolku ležely peníze.
Náš život nabral neměnný řád. Chodívali jsem spolu na procházky, on mluvil a já naslouchala. Večer jsem buď udělala něco k jídlu, Prokop se se mnou pomiloval a odcházel, anebo jsme šli do společnosti. Začala jsem si zvykat na jeho přítomnost. Snad proto mi jednou uklouzlo to nešťastné: „A kam vlastně teď v noci jdeš?"
Jeho oči ztemněly: „Snad máme nějaká pravidla, ne? Nerad ti to připomínám, ale já ti za
tvé služby platím. Nemáš právo se mě na nic vyptávat!" Pak bouchl dveřmi a odešel.
Rozbrečela jsem se. Až teď mi došlo, že pro něj nic neznamenám — že jsem jen kupované zboží. Týden se u mě v mém bytě ne-ukázal.Pak ale přišel s kyticí. „Promiň, posledně jsem to přehnal," řekl. Ten den mě také vzal na nákupy a koupil mi nové šaty a zlaté náušnice a pozval mě na týden do Krkonoš. Jenže já už se od onoho osudného dne nedokázala zbavit pocitu ponížení.
„Máš super kluka, sluší vám to spolu," řekla mi kolegyně ze školy. Prý nás viděla v kině. Zrudla jsem a řekla, že je to jen kamarád. Zasmála se: „Ale no tak, viděla jsem, jak se na sebe díváte." Už jsem jí nic neřekla - pře-ce jí nebudu vykládat, že je to všechno divadýlko a že jsem jeho konkubí-na. Sobě jsem ale lhát nechtěla. „Ano, mám ho ráda, ale takhle to nejde. Možná kdybych ho potkala za jiných okolností... Až dodělám školu, musím na něj zapomenout," říkala jsem si. Možná, že i on byl na tom podobně, ale nemluvil o tom. Občas mě jen tak políbil nebo mě pohladil po vlasech.
Blížily se státnice a já se každou volnou chvíli učila. „Pojď, půjdeme se projít, nebo se zblázníš," navrhl mi a já se poslušně zvedla. Venku se mě zeptal, jak si představuji svou budoucnost. „Neboj se, ty do ní nepatříš," vylétlo ze mě neomaleně. Řekl, že to chápe a dodal, že kdybychom se seznámili jinak, neváhal by a vzal by si mě, ale takhle že nemůže. Usmála jsem se, ale dalo mi dost práce, abych se nerozbrečela. „No, tak to jsme na tom asi stejně," vzdychla jsem.
Pozvala jsem ho na svou promoci. Díval se na mě obdivně a řekl: „Jsem na tebe pyšný, Marie." Dala jsem mu pusu na tvář. Dokonce jsem ho představila i svým rodičům — ovšem pouze jako svého kamaráda. Neměli sebemenší podezření, že by to mohlo být jinak. Jen máma po něm pokukovala, a když odešel, neustále mi vykládala o tom, jaký je ten Prokop pěkný kluk a galantní společník.
Tu poslední noc ve svém bytě jsem se vrátila z oslavy dost pozdě. Už jsem měla sbaleno, že ráno pojedu domů. V posteli jsem našla spícího Prokopa. „Co tady děláš?" zeptala jsem se překvapeně. Řekl, že se přišel rozloučit s bytem. „Ty už si nedáš nový inzerát?" vypadlo ze mě. Smutně se usmál. „To si děláš legraci? Jak bych mohl? Po tom, co jsme spolu prožili." Přitáhla jsem ho k sobě a naposledy jsme se pomilovali. Ráno jsem popadla svou tašku a zmizela dřív, než se probudil. Už nikdy jsem ho neviděla. Přesto na něj stále vzpomínám. Možná, že i on si občas vzpomene na mě?
Marie, 28 let •