„Skvěle," kývla jsem hlavou. „Podívej se na ně a vyber deset nejlepších."
„Já?" vyděsila se. „Ale já si nejsem jistá, jestli to dokážu..."
„Dokážeš," ujistila jsem ji. „A kromě toho, musíš se učit nové věci. Asi nechceš celý život rozdělovat moji poštu, ne?"
„Ano," souhlasila a byla trošku zahanbená.
„Neboj, určitě si poradíš skvěle."
„Děkuju," zčervenala. „ Už jdu na to."
Usmála jsem se na ni, posadila jsem se do pohodlného křesla a ruce jsem si položila na bříško. Bylo ještě maličké, ale už jsem věděla, že v něm roste život. Že v něm roste moje děťátko. .. A všechno jsem teď podřídila právě jemu. Začala, jsem dbát o své zdraví. Dokonce jsem začala i snídat a hlavně jsem připravovala firmu na svou mateřskou. A především Martu, protože jsem chtěla svěřit své povinnosti na pár měsíců po porodu právě jí. Dosud mě nikdy nezklamala. A později, když mi přinesla žádosti o práci, které vybrala, mi dokázala, že jsem se nespletla. Vybrala ideální kandidáty. Podávala mi motivační dopisy a vysvědovala, proč ji zaujaly zrovna ty.
„A konečně poslední," povzdechla si. „Ten muž má úžasné zkušenosti, jenže..." váhala.
„Jenže co?" snažila jsem se z ní dostat víc.
„Je mu padesát a kromě toho... je divné, že někdo, kdo býval ředitelem, se ted uchází o místo řadového pracovníka," vysvětlila.
Vzala jsem tu žádost do ruky. „Bože můj!" tiše jsem řekla.
„Co se stalo, paní ředitelko?!" vylekala se Marta.
„Nic, nic," zkoušela jsem se tvářit neutrálně. „Najednou mě strašně rozbolela hlava," vy-kroutila jsem se. „Doděláme to později, ano?" poprosila jsem.
„Samozřejmě," pokývala hlavou a odešla.
A já jsem sáhla chvějící se rukou po poslední žádosti. Ještě jednou jsem si prohlédla fotkua potom si přečetla jméno uchazeče. „Je to on," řekla jsem nahlas.
Nebylo to příjemné překvapení. Doufala jsem, že naše cesty se už nikdy nezkřížf. Málem jsem na něj už zapomněla. Ale tehdy mi solidně otrávil život...
Byl mým prvním zaměstnavatelem. Zaměstnal mě jako svoji asistentku, což mě ze začátku naplňovalo štěstím a hrdostí, i přes to, že odměna nebyla nijak vysoká. A také jsem měla větší cíle, než být něčí pomocnicí. Ale všechno bylo přede mnou. Kariéra, úspěchy, peníze. Takže jsem si nestěžovala a s chutí a nadšením jsem se vrhla do práce.
„Tady je váš stůl, tady telefon, fax, kopírka," ukazoval mi můj šéf. „A tady je kávovar. Mám rád silnou, sladkou a s mlékem," vy-svědil a mrknul na mě.
Zmohla jsem se na úsměv. Protože vaření kávy nebylo naplněním mých snů. Ale i tuhle hořkou pilulku jsem spolkla. Netušila jsem, že je to teprve začátek série ponížení, které můj nadřízený měl v úmyslu na mně aplikovat.
Po dvou týdnech věci vypadaly takto: odeslala jsem spoustu faxů, zvedla jsem stovky telefonů, uvařila jsem desítky káv pro šéfa a jeho návštěvy, udělala jsem hodně kopií nějakých papírů, párkrát jsem byla vyslána do obchodu, abych šéfovi koupila snídani, jednou jsem jela do květinářství koupit kytici pro jeho ženu...A k tomu kdybyste viděli, jak se ke mně ten hulvát choval!
„Mohl byste mě pověřit nějakým důležitějším úkolem?" zeptala jsem se ho, když mi pro změnu řekl, abych šla do města koupit nějaký „roztomilý dáreček" pro jeho kmotřence.
„Prosím?" zatvářil se překvapeně. „Tohle je důležitý úkol!" zařval. „Protože jestli koupíte nějakou nesmyslnou kravinu, tak vyletíte spolu s ní!" varoval mě a zuřivostí celý zrudnul.
Takže mi tímto velice příjemným způsobem naznačil, že mě považuje za nějakou holku pro všechno. Jednou mi provedl něco, co mě totálně znechutilo. Nařídil mi, abych mu dala na stůl kávu. Vykonala jsem ten rozkaz. „A ted tam dejte lžičku cukru," dobíral si mě. Udělala jsem to. „Ještě jednu!" řekl.A takhle to bylo asi pětkrát. Až jsem to nevydržela a podívala jsem se na něj s tím, že mu řeknu něco o škodlivosti cukru. A v tu chvíli jsem pochopila, proč to dělal. Když jsem mu je tam sypala, musela jsem se předklonit a on se mi díval do výstřihu. Když jsem to zjistila, odskočila jsem od něj jako opařená. A od té chvíle jsem nosila rolák, takže do výstřihu se mi už podívat nemohl. Ale zato si
čoval. DO m štít
dovoloval dělat horší věcí. Dotýkal se mě jako náhodou, když jsem vedle něj prošla, měl poznámky k mojí figuře, jednou si dokonce před svým kamarádem dělal legraci na téma mojí práce pro něj.
„Teda, Tondo," řekl onen kamarád, když jsem jim servírovala tu prokletou kávu. „Koukám, že sis tady vytvořil příjemnou atmosféru," hihňal se a čuměl na mě.
„Přeci víš, že jsem byl vždycky estét," zasmál se můj šéf.
„Samozřejmě... ale snad jen tím to nekončí, co?" zeptal se kamarád.
Myslela jsem, že mu tu horkou kávu vyliji na tu jeho hlavu! Ale zatnula jsem zuby a co nejrychleji odešla z kanceláře. A teprve po skončení schůzky jsem se rozhodla si se šé-fem promluvit. „Nepřeju si, abyste se vy nebo vaši známí ke mně takhle chovali," řekla jsem klidným hlasem.
„Jak jako?" předstíral překvapení.
„Jako... jako..." nevěděla jsem, jaká slova mám použít.
Rychle toho využil. „Pokud sama nevíte jak, tak já vám nepomůžu," řekl pohrdavým tónem. „A teď mi objednejte oběd," nařídil a otočil se na patě.
Šéf se ke mně choval tak, jak se mu chtělo. Ponižoval mě, vyprávěl vtipy o sexu, využil každou možnost, aby si na mě sáhl, a když jsem odcházela z jeho kanceláře, jeho zrak koncentrovaný na mém zadku až pálil. Měla jsem toho všeho dost. Ale chtěla jsem tam vydržet alespoň půl roku, abych si mohla do životopisu napsat aspoň nějakou zkušenost.
Druhá věc je ta, že jsem se tam nic nového nenaučila. Dělat nákupy, vařit kávu a odeslat fax jsem uměla už dřív...
Tři měsíce po mém nástupu se stalo něco, co totálně změnilo moje plány. Musela jsem o víkendu jet se šéfem na večírek, který organizovala jedna z firem, která byla naším zákazníkem. Na začátku se pan ředitel choval slušně. Drinky si sice neodříkal, ale byl schopen smysluplně hovořit s lidmi a vůči mně se také držel zpátky. Zato po skončení večírku...
„Já už jsem taxi objednal," řekl, když viděl, že vyndávám z kabelky telefon a chci si ho objednat. „Pojedeme spolu." Moc se mi to nelíbilo. Nechtěla jsem být v jeho společnosti.
„Nebojte se," ujišťoval mě, když se podíval, jak „nadšeně" se na ten nápad tvářím. „Přece vás nesním!"
Na tohle jsem zrovna vůbec nemyslela... Nakonec jsem ale souhlasila, že s ním pojedu. A když už jsme byli v půli cesty, najednou vykřikl: „Sakra! Zapomněl jsem odeslat dost důležitý fax! Musíme jet do firmy!"
„Ted*?!" zeptala jsem se. „Nemůžete to udělat zítra ráno?"
„A k čemu mám asistentku?" naštval se. „Kromě toho, já nemám absolutně ponětí, jak se ten pekelný přístroj obsluhuje!" přiznal a nařídil taxikáři, aby změnil trasu.byla v této situaci šťastná. Chtěla jsem pracovat a učit se. Měla jsem k tomu vynikající podmínky. Přátele jsem měla mimo firmu a nejdůležitější bylo, že jsem věděla, že je lepší mít šéfa, který si drží odstup, než takového, který se sbližuje až moc...
Po nějaké době jsem povýšila. Nejdřív na sekretářku, potom na asistentku, potom po pěti letech na zástupkyni ředitelky... Až nakonec, když ta odešla do důchodu, vyhrála jsem konkurs na její místo. Pak jsem se vdala a teď jsem už tři týdny těhotná...
„Asi si pohovořím s mým bývalým šéfem," řekla jsem si. „Uvidíme, jak se bude chovat teď... Třeba mu nařídím, aby mi uvařil kávu?" přemýšlela jsem nahlas.
Ano, přiznávám, chtěla jsem, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, když se mi naskytla taková možnost! Řekla jsem Martě, aby mi s ním domluvila schůzku na zítra, a potom jsem zavolala známé, se kterou jsem se seznámila v tamté firmě...
„Evo?!" měla radost, protože jsme se neviděly pár let. „Jak se máš?"
„V pohodě," řekla jsem. „Hele, poslyš, neuhodneš, kdo chce pracovat u mě ve firmě."
„Kdo?" zeptala se nedočkavě.
„Náš bývalý šéf!" vykřikla jsem.
„Tak to je gól! A co? Zaměstnáš ho?"
„Přemýšlím, jestli ho nemám tak dva měsíce podusit a dát mu co proto," odpověděla jsem. „A co se vlastně stalo, že odešel?" přešla jsem k podstatě věci.
„Ty to nevíš?" byla překvapená. „Měl přece tu velkou aféru! Ukázalo se, že obtěžoval svoji asistentku. Ta nebyla padlá na hlavu, takže měsíc sbírala důkazy. A pak s tím šla k soudu. Sel na hodinu! A hned potom, jak prohrál soud, rozvedla se s ním žena."
„Aha, tak teď je mi to jasné.
Na pohovor s mým bývalým šéfem jsem čekala se škodolibostí. Teď jsem věděla, že ho držím v šachu, že dobrou práci jen tak nenajde, a přemýšlela jsem, jestli mu nemám nabídnout místo uklízeče. Protože na špínu byl zvyklý. Vypadalo to, že v ní žil vždycky...
Jenže, když se otevřely dveře kanceláře a v nich stál on, něco se ve mně zlomilo. Přede mnou stál muž, který absolutně nepřipomínal mého šéfa před lety. Tehdy urostlý, sebevědomý muž byl teď shrbený a měl svěšená ramena.„Dobrý den," řekla jsem.
„Dobrý den," odpověděl a uklonil se. Přemýšlela jsem, jesdi mě poznává. Asi ne, koukal na mě a nehnul brvou, nevypadal konsternované a nic neřekl... no jo, jak by mě mohl poznat. Nikdy jsem pro něj nebyla člověkem, považoval mě za přístroj na dělání kávy a vnímal jen můj výstřih a zadek... Když jsem si na to vzpomněla, znovu mě přepadla zlost.
„Posaďte se," spíš jsem mu nařídila než ho požádala. Slušně se posadil naproti mně. Zeptala jsem se ho na práci, zkušenosti, co ví o naší firmě. Odpovídal potichu, jakoby trochu vylekaně, ale rozumně.
„Řekněte mi prosím, proč jste se rozloučil s minulým zaměstnavatelem?" konečně jsem mu položila tu podstatnou otázku.
„Nedorozumění s vedením a podřízenými," řekl bez zadrhnutí.
Můj bývalý šéf teď stál
přede mnou a poníženě
mě žádal o práci
„Rozumím," kývla jsem hlavou. „A proč se ucházíte o tak nízkou pozici, když jste byl vedoucí zaměstnanec?"
„Nechávám to pro mladé. Hledám klidnou práci, pod něčím vedením," vysvětlil a usmál se tak, že kdybych ho neznala, tak bych si myslela, že je to sympatický upřímný člověk.
„Děkuji, ozveme se vám," rozhodla jsem se ukončit rozhovor.
„Děkuji..." zašeptal. „A mohu doufat, že odpověď bude ano?" zeptal se.
„Máme ještě mnoho uchazečů, kteří přijdou na pohovor," řekla jsem vyhýbavě.
A když odešel, chvíli jsem seděla nehnutě. Přivřela jsem víčka a položila jsem ruce na bříško. „Už je to dobrý" zašeptala jsem svému děťátku. „Maminka se už nebude rozčilovat."
Pak jsem vzala žádost svého bývalého šéfa a roztrhala ji na kousíčky. Bylo nutné definitivně tuto záležitost ukončit. Mohla bych se teď na něm mstít, ale proč? Abych si kazila zdraví a nervy a chovala se tak primitivně jako on? Já jsem chtěla žít jinak. A kromě toho, on už asi dostal co proto. Od asistentky, od soudu, od firmy, od ženy. Takže moje „ano" nebude patřit jemu. I když jeho to asi nenapadne, měl by být rád...
Eva, 33 let •
Konečně jsme přijeli do kanceláře. Dal mi nějaké dokumenty na odeslání a potom, když jsem fax zapnula, zmizel do své kanceláře.
„Tohle je v rámci poděkování za práci přesčas," přišel se dvěma skleničkami šampaňského. „Ne, děkuji," odřekla jsem mu. „Strašně mě bolí hlava."
„Ale, ale! Slečno Evo, vy nevíte, že se šéfovi neodporuje?" zeptal se, nějak podezřele se usmíval a přišel ke mně až moc blízko.
Mlčela jsem a byla jsem paralyzovaná strachy, co se teď bude dít. A on mě objal a políbil na krk. „Přestaňte, prosím!" vykřikla jsem a odstrčila ho, ale hned v zápětí byl u mě znova a těžce funěl. „Nedělej, že to nechceš!" zašeptal. „A kromě toho, já ti přeci nic neudělám... Normálně tě chci poznat jen trochu blíž. Tak dělej..." mumlal nesrozumitelně a položil ruce na můj zadek.
V tu chvíli jsem to nevydržela. Vychrstla jsem na něj celý obsah skleničky a utekla jsem. A potom jsem probrečela celou noc. Cítila jsem se ponížená, zneužitá a také jsem tušila, že to bude moje konečná.... To poslední se splnilo už v pondělí ráno. Šéf mi hned ráno podal do ruky papír s výpovědí.
„A nedělej žádný hlouposti!" varoval mě na rozloučenou. „Mám mnoho známých, kteří tě s chutí zničí!"
Neměla jsem v úmyslu cokoli dělat. Teď bych se určitě zachovala jinak, jsem starší, sebejistější, ale tehdy? Všeho jsem se bála. Takže jsem nedělala problémy, jen jsem zkoušela začít znova. Stálo mě to hodně sil. Za prvé jsem se nemohla zbavit hnusných vzpomínek a za druhé najít si novou práci nebylo snadné.
Nakonec jsem přišla do firmy, ve které jsem dodnes. Začínala jsem od nuly, od nejjednodušších úkolů, jako je třídění pošty. A šéf? Byla to žena. Nikdo ji neměl rád. Pracovníci jí říkali „čarodějnice", protože se nikdy neusmívala, jen rozdávala pracovní úkoly. Asi jen já jsem k ní neměla negativní pocity. Dokonce jsem