Byla jednou jedna stará koza a ta měla tři bílá kůzlátka. Žili spolu v malé chaloupce. Jednoho dne koza povídá: „Moje malá kůzlátka, musím dojít do lesa pro nějaké krmení.
Pěkně za mnou zavřete a nikoho do chaloupky nepouštějte. Mohl by sem přijít vlk
a ten by vás
sežral." Kůzlátka mamince slíbila, že nikomu neotevřou,
maminka vzala nůši na krmení a odešla.
Dlouho to netrvalo a někdo zabouchal na vrátka.
„Kdo je to?"
ptala se kůzlátka.
„To jsem já, vaše
maminka, kůzlátka,
děťátka.
Přišla jsem
z lesa a nesu
vám krmení,"
zaskuhral vlk.
Kůzlátka ale
neotevřela.
Poznala po hlase, že to není jejich maminka. „Jdi pryč, ty nejsi naše maminka. Ta má líbezný hlásek, a ne takoý drsný, jako máš ty." Vlk utíkal ke kováři. „Kmotře kováři, upilujte mi kus jazyka, abych měl jemnější hlas," prosil vlk kováře a ten udělal, oč jej vlk požádal. Za chviličku byl vlk zase u chaloupky a tloukl na vrátka: „Kůzlátka, děťátka,
otevřete vrátka. Jsem vaše maminka, přišla jsem z lesa a nesu vám krmení."
Kůzlátka poslouchala a zdálo se jim, že hlas se podobá hlasu jejich maminky, ale potom si vzpomněla, co slíbila, a řekla:
m/fy ti nevěříme, ukaž nám do klíčové dírky svoji tlapku, abychom viděla, jakou ji máš."
Vlk ukázal svoji chlupatou tlapu. Kůzlátka se začala át „Ty jsi lhář, ty nejsi naše maminka. Ta má krásnou u nohu a jemná bílá kopýtka. Jdi pryč, ty jsi vlk." se zaškaredil a odběhl k pekaři, aby mu pomazal
tlapu těstem. Pak zase utíkal ke kmotru mlynářovi,
aby mu těsto posypal moukou.
Netrvalo dlouho a byl zase zpátky
u chaloupky s kůzlátky. Přistrčil
obílenou tlapku k oknu, zaklepal
a jemným hlasem volal:
„Kůzlátka, děťátka,
otevřete vrátka.
Jsem vaše maminíca a přinesla jsem vám z lesa krmení." Kůzlátka uviděla bílou tlapku a uslyšela jemný hlas, a zvolala: „To je naše maminka, té otevřeme." A byla by to udělala, už by otevřela, kdyby se v tu chvíli nevrátila jejich maminka a vlka nevyhnala.