Velké dobrodružství
V zemi klokanů
Víte, že je na zemi takové místo, kde maminky nosí svoje děti v kapse? Kde žijí kachny se srstí a skuteční draci; kde v korunách stromů dovádí živí medvědí mazlíčci? Jistě si myslíte, že takové místo může být jenom v pohádce. Ale takové místo doopravdy existuje. Nevěříte? Přesvědčte se sami, spolu s Bolkem a Lolkem, našimi neúnavnými cestovateli, kteří právě přistáli v Austrálii. Australské dobrodružství Bolka a Lolka začalo … boulí na Bolkově hlavě. Chlapci právě pozorovali rodinku klokanů obrovských, když najednou něco zasvištělo vzduchem a praštilo Bolka do kolena. Byl to bumerang. Bolek si mnul zraněnou nohu, načež zvedl bumerang z trávy a vztekle ho hodil co nejdál. K překvapení obou chlapců se bumerang vrátil, prolétl těsně nad jejich hlavami, v dálce se otočil a zamířil přímo na Bolkovu hlavu. „Au!“ vykřikl Bolek a mnul si rukou naskakující bouli na čele. Ze zakrslých akátů rostoucích na pahorku se vynořily tři tmavé postavy domorodců, australských lovců. Klokaní máma strčila svého drobečka do kapsy na břiše a dala se na útěk. Chlapci zděšení vzhledem hrozivě vypadajících příchozích, vyrazili za klokany, ale zakopli o termitiště a přistáli nosem mezi stébly trávy. Když zvedli hlavy, uviděli nad sebou tři hrozné postavy: hnědé obličeje se širokými plochými nosy, pomalované bílými a červenými pruhy, vlnité čupřiny, v rukou kopí, bumerangy a luky. Najednou se kamenné obličeje rozzářily v úsměvu. Domorodci vzali cestovatele do své vesnice. Tam ošetřili Bolkovi bouli studenou hlínou a dali mi obklad z bylinek, po kterém bolest ihned pominula. Malý chlapec tmavé pleti, jmenoval se Kangu, pozval polské přátele do své chatrče na oběd. K jídlu byla míchaná pštrosí vejce Sladký moučník z termitů. Po jídle si všichni tři běželi zaplavat k řece. Bolek se s chutí potopil a najednou uviděl pod vodou kachní zobák připevněný ke zvířátku se srstí. Toto stvoření vypadalo jako kachna v kožichu. „Ať mě hrom bací…!“ zamumlal překvapeně Bolek, když vyplul na hladinu. „Ať mě hrom bací…,“ ozval se někde nad jeho hlavou hlas jako z gramofonu. Chlapec zvedl hlavu a zahlédl velkého papouška kakadu, který ho pozoroval z větve rozložitého akátu. „Mluvící papoušek?“ užasl Bolek. „Mluvící papoušek?“ opakoval kakadu. Najednou se z pobřežního houští ozval sykot a chlapci zahlédli ještěra, který stál na zadních tlapkách s naježeným velkým límcem kolem krku. „Proboha!“ Lolek se schoval za zády Kanga. „Drak!“ − „To je agama, australský dráček. Naježil se a syčí, protože chce vypadat jako velký hrozný drak. Stačí jenom dupnout nohou a uteče.“ Kangu udělal krok směrem k agamě a Lolek uviděl, jak drak, kterého se tak lekl, strachy utíká. „A co ta kachna v kožichu?“ zeptal se Bolek. „To je ptakopysk. Měl jsi velké štěstí, jenom velmi málo lidí vidělo ptakopyska ve volné přírodě.“ Po koupeli dostali chlapci hlad, proto se rozhodli vrátit se co nejrychleji do vesnice na svačinu. Pochodovali rázně po suché stepi, jejíž monotónnost narušovaly pouze řídké skupinky eukalyptových stromů. Bylo je vidět už z dálky, ale oni sami také viděli úplně všechno až k obzoru, proto bez problémů spatřili v dálce několik bodů, měnících se v chvějícím se rozpáleném vzduchu. Postupně, jak se přibližovaly, nabíraly obrysy běžících psů. „Dingo! Divocí psi! Rychle na strom!“ zvolal Kangu a všichni tři se vyšplhali na úplný vrcholek nejbližšího eukalyptu. Smečka psů si jich nevšimla, proběhla pod stromem a zmizela někde ve stepi. „Měli jsme štěstí. Je lepší být na stromě, když se blíží psi dingo,“ vysvětlil Kangu. „Jé, plyšový medvídek!“ zvolal Lolek a natáhl ruku směrem k medvídkovi sedícímu ve větvích těsně u jeho hlavy. „Jé! Ten plyšáček se hýbe! Je živý!“ žasl, když medvídek ukousl eukalyptový list. „Ha, ha, ha, ha…,“ rozesmál se Kangu. „To je přece koala. Strašně pomalý medvídek. Má rád, když mu někdo hladí kožíšek.“ − „Úplně jako můj plyšáček, se kterým vždycky usínám,“ potvrdil Lolek, když hladil medvídka. „A také jako můj,“ přidal se Bolek, zívaje při vzpomínce na pohodlnou postel. Když chlapci dojídali svačinu, odpolední australské slunce končilo už svou každodenní pouť. Přiblížilo se k obzoru a v podobě pomalu mizícího červeného kotouče se se všemi loučilo. V jeho pohasínajících paprscích se domorodci připravovali na slavnost pořádanou u příležitosti rozloučení s Bolkem a Lolkem. Muži namalovaní červenou, černou a bílou hlinkou zahájili klokaní tanec tak, že kroužili kolem obrovského ohně. Potřásali rytmicky kopími, bumerangy a štíty, což mělo znázorňovat lov na australské vačnatce. Bolek a Lolek hleděli střídavě na tanečníky a na jejich dlouhé stíny tančící na skalní stěně, a ukolébáni monotónním rytmem, pomalu usínali. Zakrátko už snili o nové výpravě.